14 C 330/2025-34 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 52 009,85 Kč s přísl. Žalobu odůvodnila tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, .) a žalovanou došlo dne 17. 6. 2020 k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaná však úvěr řádně a včas nesplácela, kdy na jistině dluží částku 49 974,75 Kč.2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.3. Soud má za prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 17. 6. 2020 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výše 50 000 Kč. Soud má rovněž za prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 11. 2024.4. Po právní stránce soud posoudil právní vztahy vzniklé mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jako smlouvu o úvěru, přičemž zároveň se právní poměry mezi účastníky řízení řídí příslušnými ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZSÚ“). Soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 ZSÚ, jelikož právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnost stanovenou v § 86 odst. 1 ve spojení s § 75 ZSÚ, tedy že by náležitě, dostatečně a s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel posouzení úvěruschopnosti činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k příjmům a výdajům žalované v daném případě nedošlo. Žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, jelikož vycházela primárně z objektivně nedoloženého osobního prohlášení žalované zejména o jejích osobních a majetkových poměrech. Právní předchůdkyně žalobkyně si od žalované nevyžádala žádné listiny (např. pracovní smlouvu, nájemní smlouvu nebo výpis z katastru nemovitostí). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. , spisová značka, , publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta (navíc neúplné), aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Z dokumentu nazvaného jako posouzení úvěruschopnosti klienta vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně zcela rezignovala na výše uvedené povinnosti, když uvedla, že žalovaná kromě nájemného ve výši 3 800 Kč nemá žádné výdaje. Na místo zjištění skutečných výdajů pak byly výdaje žalované stanoveny na základě normativních nákladů. Tento způsob zjištění výdajů je však nepřípustný, neboť smyslem výše uvedených ustanovení zákona je, aby byla zjišťována konkrétní majetková situace posuzovaného. Žalobkyně tedy žádným způsobem neprokázala, že byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalované., právnická osoba, ohledem na to, že uzavřená smlouva je absolutně neplatná, má žalobkyně, jejíž aktivní legitimace je dána v důsledku smlouvy o postoupení pohledávek (§ 1879 o. z.), právo pouze na zaplacení částky představující bezdůvodné obohacení na straně žalované podle § 2991 o. z., přičemž se jedná o nezaplacenou jistinu úvěru. Žalovaná je tak podle § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ povinna vrátit žalobkyni vzniklé bezdůvodné obohacení ve výši 49 974,75 Kč. Tím, že dosud žalobkyni ničeho neuhradila, dostala se do prodlení se splněním peněžitého závazku dle § 1968 o. z. a vedle práva na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni vzniklo též právo požadovat úrok z prodlení podle ustanovení § 1970 o. z. ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta.6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení neúspěšná pouze v nepatrné výši, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 20 388,30 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 081 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 52 009,85 Kč sestávající z částky 3 220 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 15 130 Kč ve výši 3 177,30 Kč. Soud žalobkyni nepřiznal požadovaný úkon právní služby za její vyjádření ze dne 17. 10. 2025 pro neúčelnost, neboť tato tvrzení již měla být součástí perfektní žaloby. Dále soud přiznal žalobkyni za vyjádření ze dne 13. 8. 2025 pouze paušální náhradu ve výši 450 Kč s ohledem na právní a skutkovou jednoduchost vyjádření.