20 C 316/2025-26 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 34 625,10 Kč s přísl. Žalobu odůvodnila tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , Anonymizováno, , právnická osoba, , a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr až do výše 35 000 Kč, který žalovaný mohl čerpat opakovaně vždy až do vyčerpání úvěrového limitu. Žalovaný se zavázal úvěr splatit s úrokovým navýšením, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši min. 5 % z dlužné částky, nejméně 500 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni ke dni 1. 11. 2023. Protože žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 31. 10. 2024. Žalovaná částka představuje neuhrazenou jistinu ve výši 33 226,10 Kč a poplatky ve výši 1 399 Kč. Žalobkyně se rovněž domáhá příslušenství tvořeného kapitalizovaným úrokem ve výši 5 845,41 Kč od 6. 2. 2024 do 16. 6. 2025, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 634,66 Kč od 1. 11. 2024 do 16. 6. 2025, úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 33 226,10 Kč od 17. 6. 2025 do zaplacení se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 33 226,10 Kč od 17. 6. 2025 do zaplacení.Žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 20. 2. 2026 dále uvedla, že souhrn všech čerpání úvěru žalovaným činí 157 165,07 Kč, přičemž žalovaný celkem vrátil částku 172 913 Kč. Co se týče posouzení úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru žalovaný uvedl příjem ve výši 27 741 Kč, přičemž banka počítala s příjmy 48 000 Kč. Informace sdělené žalovaným byly ověřeny z insolvenčního rejstříku. Ohledně výdajů bylo vycházeno z částky 5 000 Kč, kterou uvedl žalovaný, a která byla stanovena i na základě statistických dat a interních informací banky. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného tedy bylo vycházeno z příjmů 48 000 Kč, výdajů na živobytí ve výši 5 000 Kč, a rovněž výdaji za splátky ve výši 8 000 Kč měsíčně.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Soud má za prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 30. 1. 2018 uzavřena smlouva úvěru č. , hodnota, a o revolvingovém úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 17 109 Kč na nákup výpočetní techniky a dále revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 35 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vyčerpanou částku vrátit v měsíčních splátkách spolu úrokovým navýšením. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že je zaměstnán u společnosti , Anonymizováno, s. r. o., jeho čistý měsíční příjem činí 27 741 Kč, celkové náklady na bydlení činí 3 000 Kč, ostatní výdaje činí 2 000 Kč a splátky jiných úvěrů činí 8 000 Kč. Shora uvedené skutečnosti soud zjistil z předmětné smlouvy o úvěru. Dále uvedl, že je ženatý, bydlí ve vlastním bytě/domě a celkový příjem domácnosti je 48 000 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 22,69 % ročně, RPSN 30,28 %, pojištění ve výši 4,99 % z měsíční splátky úvěru.4. Z transakční historie má soud za prokázáno, že souhrn všech čerpání úvěru žalovaným činí 157 160,07 Kč a že souhrn všech úhrad ze strany žalovaného činí 172 913 Kč.5. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta pro úvěry převzaté od Hello bank! soud zjistil, že žalovaný na žádosti uvedl příjem ve výši 27 741 Kč, přičemž banka počítala s příjmy ve výši 48 000 Kč, banka rovněž ověřila, že v době úvěrové žádosti žalovaný nebyl v insolvenčním řízení. Dále žalovaný uvedl na žádosti výdaje ve výši 5 000 Kč (z toho 3 000 Kč na bydlení a 2 000 Kč na ostatní) a tuto částku banka stanovila jako životní výdaje žalovaného, kdy vycházela z interních informací banky, včetně statistických údajů a normativních nákladů. Co se týče úvěrového zatížení, žalovaný uvedl splátky ve výši 8 000 Kč měsíčně.6. Z oznámení o postoupení smluv soud zjistil, že smlouva o úvěru uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 1. 11. 2023 postoupena na žalobkyni.7. Z dalších shora neuvedených důkazů nebylo pro věc zjištěno nic podstatného.8. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé.9. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 30. 1. 2018 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, a o revolvingovém úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 17 109 Kč na nákup výpočetní techniky a dále revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 35 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vyčerpanou částku vrátit v měsíčních splátkách spolu úrokovým navýšením. Souhrn všech čerpání úvěru žalovaným činí 157 160,07 Kč a souhrn všech úhrad ze strany žalovaného činí 172 913 Kč. Předmětná smlouva o úvěru byla postoupena dne 1. 11. 2023 na žalobkyni. Úvěruschopnost žalovaného byla ověřena tak, že nebylo vycházeno z příjmu deklarovaného žalovaným ve výši 27 741 Kč měsíčně, ale z příjmů celé domácnosti ve výši 48 000 Kč, dále bylo vycházeno z jím deklarovaných výdajů ve výši 5 000 Kč měsíčně, ze zjištěných splátek stávajících úvěrů ve výši 8 000 Kč měsíčně, ze statistických údajů, a dále z toho, že nezjistil žádné negativní informace v interní databázi a insolvenčním rejstříku.10. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.11. Jelikož smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti a uzavřel ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., vztahuje se na věc i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Dle § 75 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.12. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.13. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na