20 C 345/2025-79 – Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 31 561,76 Kč s přísl. Svůj nárok odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru č. , hodnota, ze dne 22. 6. 2024, na jejímž základě žalobkyně žalované poskytla úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit spolu se sjednaným příslušenstvím, a to úrokem ve výši 73,11 % ročně, ve 36 měsíčních splátkách po 1 383 Kč, počínaje červencem 2024. Žalovaná uhradila 5 splátek v celkové výši 6 915 Kč. V důsledku prodlení žalované došlo k zesplatnění úvěru ke dni 18. 2. 2025. Žalobkyně tedy na žalované požaduje zaplacení částky odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 22 515,40 Kč (odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 19 070,96 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 3 444,44 Kč) s příslušenstvím, smluvní pokutu ve výši 998 Kč s příslušenstvím, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované v celkové výši 1 000 Kč s příslušenstvím, smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 22 515,40 Kč za každý den prodlení žalované s její úhradou, a to počínaje dnem 20. 2. 2025 do 29. 12. 2025 ve výši 7 048,76 Kč, úrok za poskytnutí úvěru z částky 19 070,96 Kč od 20. 2. 2025 do 15. 3. 2025 ve výši 73,11 % ročně a od 16. 3. 2025 ve výši 12,75 % ročně, a úrok z prodlení.Dále žalobkyně uvedla, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalované na základě dokladů o příjmech, výpisů z databází NRKI a SOLUS, hodnocení klienta a prohlášení dlužníka, kdy bylo zjištěno, že žalovaná má celkový čistý měsíční příjem 28 000 Kč a celkové měsíční náklady 18 441 Kč. Na základě uvedených údajů, včetně informací z dotazovaných registrů, byl proveden tzv. scoring klienta. Výdaje jsou pečlivě zkoumány a pokud žadatel o úvěr neuvede vyšší částku na výdajové stránce (vyjma splátek úvěrů či nákladů na bydlení, které se do částky životního minima nezapočítávají), je stanovena výše výdajů paušální částkou 4 860 Kč. K nákladům na bydlení žalovaná uvedla částku 7 743 Kč, výživné ve výši 3 500 Kč, splátky žalobkyni z již existujících smluv v částce 2 138 Kč, částku ostatní ve výši 200 Kč.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud provedl dokazování a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.4. Z návrhu na uzavření smlouvy/ smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 22. 6. 2024 soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr v částce 20 000 Kč, který se žalovaná zavázala vrátit s úrokem ve výši 73,11 % ročně, a to ve 36 měsíčních splátkách po 1 383 Kč, celkem se zavázala vrátit žalobkyni částku 49 788 Kč. Z obsahu smlouvy rovněž vyplývá, že žalovaná při jejím uzavírání nevystupovala jako podnikatel (ani v rámci výkonu svého povolání).5. Z oznámení o schválení úvěru soud zjistil, že žalobkyně akceptovala návrh smlouvy č. , hodnota, ze dne 22. 6. 2024 s parametry úvěru v částce 20 000 Kč, celkovou splatnou částkou 49 788 Kč, na období 36 měsíců s měsíční splátkou 1 383 Kč, úrokovou sazbou ve výši 73,11 % ročně, RPSN ve výši 106,74 % ročně, a to počínaje červencem 2024. Součástí je splátkový kalendář.6. Z dokladu o vyplacení a karty klienta soud zjistil, že žalobkyně žalované poskytla částku 20 000 Kč a že žalovaná uhradila celkem částku 6 915 Kč.7. Z hodnocení klienta ze dne 22. 6. 2024 soud zjistil, že žalovaná uvedla měsíční čistý příjem ve výši 28 000 Kč, a to ze zaměstnání u společnosti , právnická osoba, Výdaje uvedla ve výši 18 441 Kč, z toho životní minimum 4 860 Kč, výdaje s jednou vyživovací povinností ve výši 3 500 Kč měsíčně, splátky žalobkyni ve výši 2 138 Kč měsíčně, bydlení v částce 7 743 Kč a ostatní v částce 200 Kč měsíčně. Dále uvedla, že je vdova, bydlí ve vlastním bez partnera a má výuční list.8. Z potvrzení České spořitelny, a.s. o provedených platbách bylo zjištěno, že žalované byla na její bankovní účet od uvedeného zaměstnavatele (, právnická osoba, ) dne 9. 5. 2024 připsána platba ve výši 26 364 Kč, dne 11. 6. 2024 platba ve výši 36 205 Kč.9. Z výpisu NRKI soud zjistil, že žalovaná měla ke dni 22. 6. 2024 dluhy ve výši 609 045 Kč a byla s částkou 5 290 Kč v prodlení se splatností.10. Z ostatních předložených důkazů soud pro věc nezjistil nic podstatného.11. Na základě shora uvedených dílčích skutkových zjištění soud dospěl k tomuto závěru.12. Dne 22. 6. 2024 uzavřela žalobkyně s žalovanou, s využitím prostředků komunikace na dálku, smlouvu, na jejímž základě téhož dne poskytla žalované peněžní prostředky v celkové výši 20 000 Kč, které se jí žalovaná zavázala splatit celkem 36 měsíčními splátkami po 1 383 Kč, počínaje měsícem červencem 2024, a to s úrokem v sazbě 73,11 % ročně. Žalovaná zaplatila žalobkyni celkem částku 6 915 Kč. Před uzavřením předmětné smlouvy žalobkyně zjistila příjem žalované v částce 28 000 Kč, soud zjistil průměrnou mzdu ve výši 31 284 Kč, avšak nezjišťovala konkrétní údaje o výdajích žalované, resp. její obecné prohlášení o souhrnných měsíčních výdajích ve výši 18 441 Kč, z toho životní minimum 4 860 Kč, výdaje s jednou vyživovací povinností ve výši 3 500 Kč měsíčně, splátky žalobkyni ve výši 2 138 Kč měsíčně, bydlení v částce 7 743 Kč a ostatní v částce 200 Kč měsíčně nijak neprověřovala. Rovněž bylo zjištěno, že žalovaná měla ke dni 22. 6. 2024 dluhy ve výši 609 045 Kč a byla s částkou 5 290 Kč v prodlení s úhradou.13. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.14. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaná neuzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřela ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná. K neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu.15. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.16. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník