20 C 65/2026-21 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 11 552,67 Kč s přísl. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo dne 1. 2. 2025 k uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr do výše 13 000 Kč s možností postupného čerpání. Žalovanému byla celkem poskytnuta částka 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr uhradit spolu s úroky a poplatky. Žalovaný nevrátil ničeho.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ze dne 1. 2. 2025 má soud za prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena úvěrová smlouva, na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr do výše 13 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit čerpanou částku s denním úrokem ve výši 1,066 %, poplatkem za vyplacení ve výši 1,99 % z čerpané částky, RPSN 1990,52 %, a to do 30 dnů od čerpání.4. Z přehledu bankovních transakcí má soud za prokázáno, že žalobkyně celkem žalovanému poskytla částku 5 000 Kč.5. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud zjistil, že žalobkyně počítala s výší měsíčních výdajů žalovaného 8 180 Kč na půjčky, pravidelné měsíční výdaje na bydlení v částce 11 400 Kč a další nezbytné výdaje v částce 3 000 Kč měsíčně. Výši příjmů pak zjistila ve výši 26 862 Kč, ačkoli žalovaný deklaroval příjem ve výši 34 000 Kč.6. Z přípisu České spořitelny a. s. soud zjistil, že na účet žalovaného č. , č. účtu, byla dne 1. 2. 2025 připsána platba od žalobkyně ve výši 5 000 Kč.7. Ze zbylých listinných důkazů soud žádná skutková zjištění nečinil.8. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu.9. Žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky do výše 13 000 Kč, které se žalovaný zavázal dle výše čerpání, vrátit s denním úrokem ve výši 1,066 %, poplatkem za vyplacení ve výši 1,99 % z čerpané částky, a to do 30 dnů od čerpání. Žalovaný čerpal částku 5 000 Kč na svůj účet č. , č. účtu, dne 1. 2. 2025, kterou žalobkyni nevrátil. Žalobkyně počítala s výší měsíčních příjmů 26 862 Kč a výší měsíčních výdajů žalovaného 8 180 Kč na půjčky, pravidelné měsíční výdaje na bydlení v částce 11 400 Kč a další nezbytné výdaje v částce 3 000 Kč měsíčně10. Po právní stránce soud posoudil právní vztahy vzniklé mezi žalobkyní a žalovaným podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jako smlouvu o úvěru, přičemž zároveň se právní poměry mezi účastníky řízení řídí příslušnými ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „ZSÚ“). Soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 ZSÚ, jelikož žalobkyně nesplnila povinnost stanovenou v § 86 odst. 1 ve spojení s § 75 ZSÚ, tedy že by náležitě, dostatečně a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Podle § 86 odst. 2 ZSÚ poskytovatel posouzení úvěruschopnosti činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. Žalobkyně uvedla, že vycházela z výpisů z účtu žalovaného, které však soudu nedoložila, přičemž z jí předloženého výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného nelze údaje zpětně ověřit. Nadto žalobkyně ani netvrdila, jaké konkrétní pravidelné příjmy (od koho?) a jaké konkrétní pravidelné výdaje (na co?) z výpisů z účtu žalovaného zjistila. Rovněž žalobkyně nezjišťovala, jaká je celková výše dluhového zatížení žalovaného, který měsíčně hradí na splátkách částku 8 180 Kč, ani zdali tyto hradí řádně a včas. Soud tedy uzavírá, že k porovnání příjmů a výdajů žalovaného vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů v daném případě nedošlo, resp. tyto nelze ověřit. Žalobkyně tedy nepostupovala s odbornou péčí. Žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy povinnost řádného zkoumání úvěruschopnosti nesplnila, ač tvrdila, že k jistému postupu a prověřování z její strany došlo, avšak z pohledu soudu toto nedoložila, ani řádně netvrdila, nadto se celkovým dluhovým zatížením žalovaného (tedy primární věcí) nezabývala vůbec.11. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětné částky vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému bez právního důvodu, čímž se žalovaný bezdůvodně obohatil, je proto povinný částku, o kterou se bezdůvodně obohatil, dle § 2991 o. z. vrátit. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení pak ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.12. Ze shora uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že žalobkyni lze přiznat pouze nezaplacenou část jistiny dluhu, žalovaný není povinný hradit žádné sjednané příslušenství. Žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení, neboť žalovaný se dosud v prodlení neocitl. Pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti v době přiměřené možnostem spotřebitele, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Jelikož lhůta k plnění závazku z neplatného právního jednání je stanovena soudem a uplyne až po právní moci rozsudku, není tak žalovaný s plněním závazku dosud v prodlení a z tohoto důvodu tak dosud není povinný hradit úrok z prodlení.13. Jelikož žalovaný byl v řízení nečinný, soud neučinil k možnostem žalovaného vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, tedy soud stanovil lhůtu k plnění žalovanému ihned a povinnost uhradit dluh žalovanému uložil zaplatit v obecné třídenní pariční lhůtě.14. S ohledem na shora uvedené soud uložil žalovanému zaplatit částku 5 000 Kč, představující nevrácenou jistinu – bezdůvodné obohacení.15. Ve zbytku pak žalobu jako nedůvodnou zamítl.16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal, když převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.