20 C 98/2025-98 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 39 104,21 Kč s přísl. Svůj nárok odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 28 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu se sjednaným příslušenstvím, a to úrokem ve výši 66,82 % ročně, v 48 měsíčních splátkách po 1 741 Kč, počínaje červencem 2022. Žalovaný uhradil celkem 20 splátek v celkové výši 34 820 Kč, kdy nad rámec uvedeného neuhradil již ničeho. Žalobkyně tedy na žalovaném požaduje zaplacení dlužné jistiny v částce 27 491,98 Kč (původní jistiny 23 610,88 Kč a přirostlý úrok v částce 3 881,10 Kč), smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny v částce 27 491,98 Kč za období od 2. 7. 2024 do zaplacení (ke dni vyhotovení žaloby v částce 9 044,21 Kč) a smluvní pokutu v částce 998 Kč, náhradu nákladů spojených s prodlením žalovaného v částce 1 400 Kč, úrok ve výši 66,82 % ročně z částky 23 610,88 Kč od 2. 7. 2024 do zaplacení, úrok ve výši 14,75 % ročně z částky 23 610,88 Kč od 25. 7. 2024 do zaplacení a úhradu za pojištění v částce 171 Kč.Dále žalobkyně uvedla, že řádně zkoumala úvěruschopnost na základě dokladů o příjmech, výpisů z databází NRKI a SOLUS, hodnocení klienta a prohlášení dlužníka, kdy bylo zjištěno, že žalovaný má celkový čistý měsíční příjem 29 500 Kč a celkové měsíční náklady 11 006 Kč. Na základě uvedených údajů, včetně informací z dotazovaných registrů, byl proveden tzv. scoring klienta. Výdaje jsou pečlivě zkoumány a pokud žadatel o úvěr neuvede vyšší částku na výdajové stránce (vyjma splátek úvěrů či nákladů na bydlení, které se do částky životního minima nezapočítávají), je stanovena výše výdajů paušální částkou 4 250 Kč. K nákladům na bydlení žalovaný uvedl částku 4 248 Kč (nájemné + inkaso). Žalovaný měl v době vzniku předmětné úvěrové smlouvy č. , hodnota, se žalobkyní uzavřenu další souběžnou úvěrovou smlouvu. Žalovaný uvedl, že měsíční splátka souběžné úvěrové smlouvy činí 2 508 Kč. K ostatním výdajům žalovaného nejsou další doklady.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud provedl dokazování a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.4. Z návrhu na uzavření smlouvy/ smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 21. 6. 2022 soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr v částce 28 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit s úrokem ve výši 66,81 % ročně, a to ve 48 měsíčních splátkách po 1 741 Kč, celkem se zavázal vrátit žalobkyni částku 80 832 Kč. Z obsahu smlouvy rovněž vyplývá, že žalovaný při jejím uzavírání nevystupoval jako podnikatel (ani v rámci výkonu svého povolání). V listině označené jako „Podpis na dálku“ je popsán způsob systémového řešení přijatého žalobkyní ohledně podepisování dokumentů klienty na dálku.5. Z oznámení o schválení úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že žalobkyně akceptovala návrh smlouvy č. , hodnota, ze dne 21. 6. 2022 s parametry úvěru v částce 28 000 Kč, celkovou splatnou částkou 80 832 Kč, na období 48 měsíců s měsíční splátkou 1 741 Kč, úrokovou sazbou ve výši 66,82 % ročně, RPSN ve výši 90,63 % ročně. Součástí je splátkový kalendář.6. Z karty klienta soud zjistil, že žalobkyně žalovanému poskytla částku 28 000 Kč, žalovaný se zavázal uhradit částku 80 832 Kč, kdy uhradil dvacet splátek po 1 741 Kč (poslední dne 22. 4. 2024) v částce celkem 34 820 Kč.7. Z hodnocení klienta ze dne 21. 6. 2023 soud zjistil, že žalovaný uvedl měsíční čistý příjem ve výši 29 500 Kč, a to ze zaměstnání u , právnická osoba, ., výdaje uvedl ve výši 11 006 Kč, z toho životní minimum 4 250 Kč, splátky žalobkyni ve výši 2 508 Kč a bydlení (nájemné + inkaso) v částce 4 248 Kč. Dále uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů a je vyučen.8. Z potvrzení o příjmu žalovaného, vystaveného společností , Anonymizováno, bylo zjištěno, že žalovaný měl průměrný měsíční příjem za poslední 3 měsíce ve výši 1 233 EUR a má pracovní smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou, kdy je zaměstnán od 2. 8. 2021.9. Z výpisu záznamů registru SOLUS ke dni 21. 6. 2022 plyne, že v této databázi ve vztahu k žalovanému nebyly evidovány žádné údaje.10. Z výpisu nebankovního registru klientských informací (NRKI) soud zjistil, že žalovanému bylo přiděleno skóre 271, podle něhož je zařazen do kategorie I. s vyšším rizikem, kdy úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán.11. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalobkyně dne 22. 6. 2022 poukázala na účet určený žalovaným ve smlouvě o úvěru částku 28 000 Kč.12. Z ostatních shora neuvedených důkazů soud nezjistil pro věc nic podstatného.13. Na základě shora uvedených dílčích skutkových zjištění soud dospěl k tomuto závěru.14. Dne 21. 6. 2022 uzavřela žalobkyně s žalovaným, s využitím prostředků komunikace na dálku, smlouvu, na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 28 000 Kč, které se jí žalovaný zavázal splatit celkem 48 měsíčními splátkami po 1 741 Kč, a to s úrokem v sazbě 66,82 % ročně. Celková částka, kterou měl takto žalovaný žalobkyni zaplatit, činila 80 832 Kč. Žalovaný dosud (do 22. 4. 2024) zaplatil žalobkyni částku 34 820 Kč. Před uzavřením předmětné smlouvy žalobkyně zjistila příjem žalovaného v částce 29 500 Kč, který měla podložený potvrzením o příjmu žalovaného od jeho zaměstnavatele, avšak nezjišťovala konkrétní údaje o výdajích žalovaného, resp. jeho obecné prohlášení o souhrnných měsíčních výdajích ve výši 11 006 Kč nijak neprověřovala.15. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:16. Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 o. z., neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.17. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaný neuzavřel v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřel ji jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., proto se na věc vztahuje i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú. neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.18. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.19. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Proto