27 C 25/2026-23 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobce se domáhá zaplacení 17 683 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že mezi právním předchůdcem žalobcem, , právnická osoba, a žalovanou byla dne 11.1.2025 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr v celkové výši 14 000 Kč. Žalovaná dluh nehradila. Právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovanou žalobci, zbývá uhradit jistinu dluhu 14 000 Kč a smluvní úroky 3 683 Kč. Žalobce dále uvedl, že právní předchůdce žalobce zkoumal úvěruschopnost žalované, a to z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, žalovaná prohlásila při sjednání smlouvy, že není v prodlení se splácením dluhů, není v insolvenci či exekuci ani ve finanční tísni. Uvedl dále, že nedisponuje listinami, které žalovaná předkládala k prokázání úvěruschopnosti.2. Ze smlouvy o úvěru, výpisu z účtu, upomínky, soud zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobce, , právnická osoba, a žalovanou byla dne 11.1.2025 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr v celkové výši 14 000 Kč. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhu postupníkovi.3. Podle § 2395 o.z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 2399 odst. 1 o.z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.4. Soud dospěl k závěru, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě jí byl poskytnut úvěr. Žalovaný byl povinen úvěr zaplatit ve splátkách. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru byla uzavřena mezi poskytovatelem finančních služeb a žalovaným v postavení spotřebitelky, aplikují se na posouzení úvěrové smlouvy ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.Podle § 86 odst. 1 a 2 cit. zákona, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Podle § 87 odst. 1 ci. zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.5. S ohledem na uvedená ustanovení soud posuzoval platnost předmětné úvěrové smlouvy. K otázce posouzení způsobilosti žalované splácet sjednaný úvěr žalobce uvedl, že právní předchůdce žalobce zkoumal úvěruschopnost žalované, a to z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Žádné konkrétní skutečnosti týkající se popisu zkoumání úvěruschopnosti žalované neuvedl (např. z jakých listin věřitel vycházel ve smyslu nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele). Žádné takové skutečnosti ani nevyplývaly z důkazů předložených žalobcem. Vzhledem k tomu, že se žalobce nedostavil k jednání, vzdal se možnosti být poučen podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. z hlediska povinnosti uvést rozhodující tvrzení odůvodňující uplatněný nárok a tvrzení prokázat. Lze tedy uzavřít, že žalobce neunesl břemeno tvrzení ohledně rozhodujících skutečností týkajících se řádného prověření úvěruschopnosti žalované. Smlouva o úvěru uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou je proto neplatná. Žalované tak vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 věty druhé cit. zákona. Žalované bylo poskytnuto celkem 14 000 Kč, soud jí proto uložil zaplatit zbývající část bezdůvodného obohacení do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítnul.6. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Procesní úspěch žalobce činí 74 %, žalované 26 %. Soud proto přiznal žalobci 48 % nákladů řízení. Náklady řízení tvoří soudní poplatek ve výši 800 Kč, odměna advokáta podle vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 1 200 Kč za tři úkony právní služby podle § 14b vyhl., 3x režijní paušál po 100 Kč (předžalobní výzva, převzetí zastoupení a příprava jednání, podání žaloby). Náklady řízení dále tvoří 21 % DPH z odměny a z náhrad). Soud nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení za doplnění žaloby, neboť žalobce pouze upřesňoval nedostatečná žalobní tvrzení. Soud ve věci aplikoval pro určení výše odměny advokátu žalobce ustanovení § 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., podle kterého, v občanském soudním řízení, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč a v němž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení, činí pro účely stanovení náhrady nákladů řízení sazba za každý úkon právní služby do podání návrhu na zahájení řízení včetně z tarifní hodnoty přes 10 000 Kč do 30 000 Kč 400 Kč. Ze samotné povahy vymáhaného nároku plyne, že jeho právní a skutková jednoduchost umožňuje žalobci uplatňovat nároky vzorovými žalobami, v nichž se mění pouze identifikační údaje žalované strany a znaky individualizující skutek. Vyplňování těchto návrhů je ryze rutinní činností, která nevyžaduje odbornost. Samotné podání návrhu pak v drtivé většině případů postačuje k úspěchu ve věci a k získání exekučního titulu. Činnost advokáta, kterou žalobce nahrazuje využití svých zdrojů, nemá odbornou, nýbrž pouze administrativní povahu a nepředstavuje přidanou hodnotu v podobě právních znalostí a odborného náhledu na konkrétní kauzu. Jednotlivé případy se odlišují pouze skutečnostmi individualizujícími žalovaný skutek z hlediska specifikace smluvních stran, data uzavření smlouvy, porušení povinností žalovanou stranou a splatnosti dluhu. Typová stejnorodost žalovaných nároků vylučuje kategorizaci výše odměny advokáta za právní zastoupení podle kritéria hodnoty sporu a vede k nutnosti aplikovat ustanovení § 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. Pokud jde o podmínku aplikace § 14b vyhlášky z hlediska opakovanosti návrhů (blíže viz usnesení krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6.4.2016 č.j. 17Co 361/2015), zjistil soud z aplikace ISAS, že žalobce vede u Okresního soudu v Děčíně více řízení.