6 C 319/2025-21 — Okresní soud v Děčíně

1. Žalobkyně se žalobou doručenou podepsanému soudu dne 5. 6. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 67 432,41 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 1. 7. 2024 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Smlouva o úvěru byla uzavřena elektronickými prostředky komunikace na dálku v souladu s ustanovením § 562 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, konkrétně prostřednictvím internetových stránek žalobkyně www., Anonymizováno, ., Anonymizováno, . Ve smlouvě si účastníci dohodli, že žalobkyně, jakožto věřitel, poskytne žalovanému, jakožto úvěrovému dlužníku finanční prostředky v částce spotřebitelský účet jiný než na bydlení až do výše 75 200 Kč s možností postupného čerpání společně s poplatkem za vyplacení tranší úvěru ve výši 1,99 % z vyplacené tranše. Žalovaný se oproti tomu zavázal, že úvěr včetně sjednaného příslušenství splatí nejpozději dne 23. 12. 2025. Dále si žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru zvolil následující volitelné služby v souladu se smlouvou o úvěru, a to: služba „, Anonymizováno, “ za poplatek ve výši 165 Kč za expresní vyplacení každé tranše, tedy celkem 551,64 Kč, informační SMS servis za poplatek celkem 22,08 Kč (0,96 Kč za každou SMS) a poplatek na službu presto ve výši 1 143,44 Kč, přičemž žalovaný uhradil částku 26 011,25 Kč. Žalovaný poskytnutou jistinu úvěru ve výši 27 988,61 Kč včetně shora uvedených poplatků ve výši 1 717,16 Kč a smluveného úroku ve stanovené době žalobkyni ve výši 33 854,20 Kč, neuhradil. Z důvodu prodlení žalovaného požaduje žalobkyně po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně, a to od 5. 10. 2024, kdy se dostal žalovaný do prodlení pouze za 90 dní, tedy částku 3 872 Kč. Shora uvedené poplatky a smluvní pokutu měli účastníci ve smlouvě sjednány. Žalobkyně požaduje po žalovaném dále zaplacení zákonného úroku z prodlení. Žalovaný se k věci nevyjádřil.2. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobkyně a žalovaný se dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 75 200 Kč, přičemž žalovaný je žalobkyni vrátí nejpozději do 22. 12. 2025, a to včetně shora uvedených poplatků. Žalovaný žalobkyni dluží celkem na jistině částku 27 998,61 Kč, na poplatcích pak částku 1 717,16 Kč a na smluveném úroku z úvěru ve výši 33 854,20 Kč, které nezaplatil. Z důvodu prodlení žalovaného požaduje žalobkyně smluvní pokutu ve výši 3 872,44 Kč. Tyto skutečnosti vyplývají jednak z tvrzení žalobkyně, jednak z listin předložených žalobkyní (zejména smlouva o úvěru, potvrzení o platbě, přehledu bankovních transakcí vyplacených žalovanému a výpisu z běžného účtu).3. Již z výše uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že žalobkyně a žalovaný evidentně směřovali k uzavření smlouvy o úvěru podle § 2395 o.z. K platnému uzavření smlouvy o úvěru však nedošlo, a to přesto, že žalovaný od žalobkyně peněžní prostředky převzal. V posuzovaném případě totiž žalobkyně na straně úvěrujícího, resp. věřitele vystupovala v pozici podnikatele (žalobkyně podnikala m.j. v oblasti poskytování nebo zprostředkování spotřebitelských úvěrů) a žalovaný na straně úvěrovaného, resp. dlužníka, jako spotřebitel. Na vztahy mezi žalobkyní a žalovaným tak plně dopadaly kromě obecné úpravy tzv. spotřebitelských smluv, jež je v občanském zákoníku obsažena v § 419 a násl. o. z. a § 1810 a násl. o.z., i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, když tento zákon považuju za spotřebitelský úvěr, jejichž výše dosahuje minimálně výše 5 000 Kč. Zároveň ovšem v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru klade na poskytovatele takovýchto úvěrů povinnost s odbornou péčí přezkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr, a to na základě informací získaných jak od dlužníka, tak i z databází dlužníků apod. Žádná určitá kritéria, jež by vymezovala onu „odbornou péči“, v zákoně obsažena nejsou, nicméně se dá předpokládat, že věřitel nedostojí svým povinnostem, poskytne-li úvěr spotřebiteli na základě informací o měsíčních příjmech, které pocházejí přímo od spotřebitele, aniž by si tyto informace ověřil např. u zaměstnavatele. V posuzovaném případě sice žalobkyně informace o majetkových poměrech žalovaného zjišťovala, nicméně tato zjištění byla zjevně nedostatečná a v důsledku toho došlo k nesprávnému, resp. mylnému vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného a postup žalobkyně nelze označit za odbornou péči ve smyslu níže citovaného zákona. Žalobkyně uvedla, že vyžádala informace o příjmech žalovaného, pracovních, příjmových, výdělkových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalovaného, resp. případné nahlédnutí do relevantních databází. Žalobkyně vycházela z výpisu o posouzení úvěruschopnosti u žalobkyně, z níž vyplývá, že žalovaný žije sám, má ověřený příjem ve výši 35 198 Kč čistého měsíčně (spotřebitelem uvedeno 50 000 Kč měsíčně), výdaje pravidelných měsíčních výdajů na půjčky 3 000 Kč, výdaje na bydlení ve výši 7 500 Kč, rezerva na výdaje 500 Kč, vypočítané minimální výdaje 10 860 Kč. Odhadované měsíční výdaje na bydlení dle výpisu o posouzení úvěruschopnosti činily 7 500 Kč. Uvedené výdaje na bydlení se zdají značně podhodnocené, a to zejména s ohledem na skutečnost, že z výpisu z úvěruschopnosti není zřejmé, zda je vlastníkem nemovitosti či hradí nájemné. K výzvě soudu žalobkyně uvedla, že při ověřování úvěruschopnosti žalovaného nejprve zjistila u žalovaného celkový počet členů domácnosti žijících ve společné domácnosti se spotřebitelem, počet členů domácnosti žijících ve společné domácnosti se spotřebitelem majících příjem, pravidelné měsíční výdaje uvedené spotřebitelem, čisté měsíční příjmy uvedené spotřebitelem, a ověření čisté příjmy a další. K ověření majitele bankovního účtu a výše příjmu bylo žalobkyní zjištěno, že žalobkyně využívá služeb společnosti , Anonymizováno, , která disponuje licencí pro přístup k osobním bankovním údajům, jehož znění žalobkyně dokládá. Z výpisu doloženého žalobkyní ovšem nevyplývá, že by žalovaný pobíral příjem ve výši 35 198 Kč měsíčně, tato částka se ve výpisu nevyskytuje (ani v podobné výši), je tam uvedena výplata, ovšem pro jiné osoby než žalovaného. Navíc žalobkyně neosvědčila ani výdaje žalovaného. Žalobkyně tím neprokázala, jak řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Za této situace je zřejmé, že nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, resp. takto uzavřenou smlouva je ve smyslu výše už citovaného ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplaná (věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná). Žalobkyní tak bylo žalovanému plněno na základě neplatné smlouvy. Evidentně tak na straně žalovaného došlo k tzv. bezdůvodnému obohacení. Podle § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodů obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Proto soud zavázal žalovaného, aby peněžní částku 26 988,75 Kč žalobkyni zaplatil, neboť žalobkyně půjčila žalovanému částku 53 000 Kč, jak vyplývá z žaloby a z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebitelem a žalovaný uhradil částku 26 011,25 Kč. Zároveň soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni i příslušenství žalované pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení. V prodlení je podle ust. § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní. Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat ve smyslu ust. § 1970 o. z. zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením vlády č. 351/2013 Sb.4. Co se týče zbylých žalobkyní uplatněných nároků (v žalobě označených jako zbylá jistina, poplatky a smluvní pokuta včetně příslušenství pohledávky, pak ty byly soudem zamítnuty. Žalobkyně opírala důvodnost těchto nároků o smluvní ujednání. Nicméně, za situace, kdy smlouva mezi žalobkyní a žalovaným nebyla uzavřena platně, ztrácejí tyto nároky oporu a nebylo možno je soudem přiznat.5. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že by na náhradu nákladů řízení měl mít žalovaný ve výši 19,96 % (rozdíl úspěchu žalovaného ve výši 59,98 % oproti úspěchu žalobkyně co do 40,02 %), avšak žalovanému žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly.6. Lhůta k plnění je dána ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř.