19 C 210/2020-13 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost zaplatit částku 11 138 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 6 328,59 Kč od [datum] do zaplacení; současně žalobkyně požadovala, aby žalovaná zaplatila náhradu nákladů řízení ve výši 7 624,40 Kč. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Žalovaná se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřila; obě procesní strany přitom daly souhlas, aby soud rozhodl bez nařízení ústního jednání ve smyslu ustanovení § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), byť žalovaná tak učinila toliko postupem předvídaným v ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. 3. Soud tak provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě předmětnou smlouvou o úvěru ze dne [datum], uzavřenou mezi [název obchodní společnosti] a žalovanou (na č. l. 10). 4. Na podkladě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru, na základě které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 10 000 Kč, za což se žalovaná zavázala„ vrátit“ ve čtrnácti měsíčních splátkách celkem částku 18 186 Kč, přičemž částku 2 500 Kč představoval poplatek za hotovostní inkaso splátek, částku 723 Kč představovaly náklady na vyhodnocení úvěru a částku 4 000 Kč poplatek za poskytnutí úvěru; částkou 963 Kč pak byl vyjádřen samotný smluvní úrok. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit jako celek za (absolutně) neplatnou. 7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však neuplatní v případě ujednání o poplatku za hotovostní inkaso; ve shodě se závěry např. rozsudku [název soudu] č. j. [číslo jednací], rozsudku [název soudu] – pobočka v [obec] č. j. [spisová značka] či rozsudku [název soudu] č. j. [číslo jednací], má totiž podepsaný soud – na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku – za to, že ujednání o poplatku za hotovostní inkaso je třeba považovat za neplatné, neboť a) znamená významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalované čerpat nadstandardní službu v podobě hotovostního inkasa a d) žalovaná je podle tohoto ujednání nucena tento poplatek platit i v případě, že by danou službu vůbec fakticky nevyužívala. Výši tohoto poplatku je tak kontextuálně třeba považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele. 8. Obdobný závěr je nutno učinit rovněž ve vztahu k ujednání, na jehož základě měla žalovaná zaplatit poplatek ve výši 4 000 Kč. Podepsaný soud se konstantně domnívá, že odměna poskytovatele spotřebitelského úvěru má být zpravidla vyjádřena v ujednání o smluvním úroku, a to s možnou výjimkou, jež se v posuzované věci může uplatnit pouze v případě ujednání o náhradě nákladů na vyhodnocení úvěrového případu, neboť jednak vykazuje jistou míru reciprocity (ve smyslu synallagmatického charakteru smlouvy), jednak v daném kontextu – stručně řečeno – nepostrádá jisté ratio, jelikož je zjevné, že v daném případě toliko ujednaný úrok nemůže pokrýt veškeré účelně vynaložené náklady poskytovatele úvěru. 9. Nadto nelze ztrácet ze zřetele, že inkriminované ujednání představuje via facti zastřené„ ujednání“ o úroku, což by v daném případě – sečteme-li veškeré poplatky s poplatkem vyplývajícím z ujednání o úroku – znamenalo, že se měla žalovaná konsekventně zavázat k zaplacení úroku ve výši 70,1 % ročně, tedy ve výši, kterou by bylo namístě označit za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Soud proto přikročil podle pokynu uvedeného v ustanovení § 576 občanského zákoníku k výkladu (pro žalobkyni příznivějšímu), podle kterého je možno v souladu se zásadou in favorem negotii tato – neplatná – ujednání oddělit od zbývajících smluvních ujednání. 10. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaná vstoupila s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázala zaplatit ve čtrnácti měsíčních splátkách částku 17 522 Kč. 11. Z údajů o platbách žalované, obsažených v žalobě, přitom – nepřímo – vyplynulo, že žalovaná v rozhodné době celkem zaplatila pouze částku 7 048 Kč, přičemž v důsledku procesní pasivity žalované neměl soud prostor pro úvahu, zda část tohoto dluhu nebyla žalovanou (například po podání žaloby) uhrazena. 12. Podepsaný soud tak má za to, že po žalované je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatila částku 4 638 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. 13. Lhůtu k plnění přitom soud prodloužil na lhůtu patnácti dnů od právní moci rozsudku, když – přes procesní pasivitu žalované – zohlednil, že žalobkyni přisouzenou částku nemusí být žalovaná objektivně s to žalobkyni v kratší době zaplatit. 14. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr by žalobkyni měl být znám z celé řady jiných právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 15. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl. 16. Třetím výrokem rozsudku pak soud uložil žalobkyni povinnost doplatit na soudním poplatku částku 200 Kč, neboť podle položky č. 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku soudních poplatku činí soudní poplatek částku 1 000 Kč, dosud bylo zaplaceno pouze 800 Kč. 17. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalované žádné procesně relevantní náklady řízení nevznikly.