19 C 229/2020-20 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit částku 11 750 Kč s příslušenstvím. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou smluvní povinnost, neboť včas a řádně nesplatil spotřebitelský úvěr, který mu žalobkyně poskytla. 2. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě nevyjádřil; obě procesní strany přitom daly souhlas, aby soud rozhodl bez nařízení ústního jednání ve smyslu ustanovení § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), byť žalovaný tak učinil toliko postupem předvídaným v ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. 3. Soud tak provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě předmětnou smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] (na [číslo listu]), příslušnou evidenční kartou klienta (na [číslo listu]) a přehledem plateb z titulu předmětné smlouvy (na [číslo listu]). 4. Na podkladě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel s žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se mu žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 15 000 Kč, za což se žalovaný zavázal„ vrátit“ v šedesáti týdenních splátkách celkem částku 26 550 Kč, přičemž částku 3 300 Kč představoval poplatek za hotovostní inkaso splátek a částku 3 000 Kč poplatek za zpracování a doručení úvěru; částkou 5 250 Kč pak byl vyjádřen samotný smluvní úrok. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a žalobkyní jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji označit jako celek za (absolutně) neplatnou. 7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však neuplatní v případě ujednání o poplatku za hotovostní inkaso; ve shodě se závěry např. rozsudku [název soudu] č. j. [číslo jednací], rozsudku [název soudu] – pobočka v [obec] č. j. [spisová značka] či rozsudku [název soudu] č. j. [číslo jednací], má totiž podepsaný soud – na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku – za to, že ujednání o poplatku za hotovostní inkaso je třeba považovat za neplatné, neboť a) znamená významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalovaného čerpat nadstandardní službu v podobě hotovostního inkasa a d) žalovaný je podle tohoto ujednání nucen tento poplatek platit i v případě, že by danou službu vůbec fakticky nevyužíval. Výši tohoto poplatku je tak kontextuálně třeba považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele. 8. Obdobně je prizmatem rozhodných okolností dané věci třeba hodnotit i ujednání o poplatku za zpracování a doručení úvěru. Bylo-li mezi účastníky řízení dojednáno, že žalovaný„ zaplatí“ za poskytnutí úvěru úrok v nominální kapitalizované výši 5 250 Kč, což při trvání úvěru v délce šedesáti týdnů odpovídá úroku ve výši 30 % ročně, neshledává podepsaný soud – de lege lata – žádný rozumný důvod, aby – ve spotřebitelském vztahu (!) – byl tento úrok via facti zvyšován ujednáním, u kterého lze jen stěží dovodit jeho synallagmatický charakter. Jinými slovy řečeno, soud má za to, že pouze ve výjimečných případech je legitimní, aby poskytovatel úvěru požadoval jako odměnu za poskytnutí úvěru jiné plnění než sjednaný úrok, přičemž podmínky pro takovou výjimku soud v posuzované věci neshledal. 9. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaný vstoupil s žalobkyní do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázal zaplatit v šedesáti týdenních splátkách částku 20 250 Kč. 10. Z údajů o platbách žalovaného, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaný v rozhodné době celkem zaplatil částku 14 800 Kč, přičemž v důsledku procesní pasivity žalovaného neměl soud prostor pro úvahu, zda část tohoto dluhu nebyla žalovaným (po podání žaloby) uhrazena. 11. Podepsaný soud tak má za to, že po žalovaném je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatil částku 5 450 Kč, a to – v souladu s § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství. 12. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr by žalobkyni měl být znám z řady jiných právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 13. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl. 14. Třetím výrokem rozsudku pak soud uložil žalobkyni povinnost doplatit na soudním poplatku částku 200 Kč, neboť podle položky č. 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku soudních poplatku činí soudní poplatek částku 1 000 Kč, dosud bylo zaplaceno pouze 800 Kč. 15. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalovanému žádné procesně relevantní náklady řízení nevznikly.