10 C 18/2021-29 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se původně domáhala po žalovaném zaplacení částky 69 535 Kč s příslušenstvím a současně zaplacení smluvní pokuty ve výši 17 347,92 Kč, a to z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [2019]. 2. Žalovaný se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání platebního rozkazu) vyjádřil v tom smyslu, že po ztrátě zaměstnání nebyl schopen splácet předmětný úvěr; z nařízeného jednání se přitom žalovaný omluvil, přičemž nepožádal o jeho odročení. 3. Soud tak rozhodoval toliko na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, na jejichž podkladě zjistil, že účastníci řízení uzavřeli dne [2019] smlouvu o spotřebitelském úvěru, z jejíhož titulu byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč s tím, že v rámci třiceti měsíčních splátek zaplatí žalovaný žalobkyni celkem částku 111 750 Kč, přičemž ve smlouvě byla deklarována„ zápůjční úroková sazba“ ve výši 166,43 % ročně; současně byla v bodu 6.5 smlouvy ujednána v případě (předčasného) zesplatnění úvěru smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny. Dále soud zjistil, že dne [2019] byla částka 40 000 Kč žalovanému vyplacena (na jím označený bankovní účet), a že před zesplatněním úvěru žalovaný ve třech splátkách celkem žalobkyni zaplatil částku 11 175 Kč. 4. Oproti textu smlouvy požaduje žalobkyně v žalobě po žalovaném„ toliko“ úrok ve výši 102,11 % ročně z dlužné zesplatněné jistiny, aniž tuto skutečnost v samotné žalobě jakkoli vysvětluje, když pouze uvádí, že tato nominální výše„ odpovídá efektivní úrokové sazbě úvěru sjednané ve smlouvě“ a ve zbytku, s douškou, že jde„ pouze o matematickou operaci“ odkazuje na k žalobě přiložený text„ Problematika efektivní a nominální úrokové míry“, vypracovaný [údaje o znalci], znalce v oboru ekonomika; celkovou výši úroku přitom žalobkyně v souladu s ujednáním v bodě 2.2 smlouvy limitovala částkou 134 100 Kč. 5. Při jednání konaném dne [2021] přikročila žalobkyně k úpravě žalobního petitu tak, aby její nárok odpovídal ujednanému úroku ve výši 26,43 % ročně, přičemž ve zbývajícím rozsahu vzala svoji žalobu zpět. 6. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a žalobkyní jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž ji neshledal jako celek za neplatnou (bez ohledu na procesní pasivitu žalovaného), když současně (viz shora) soud neshledal důvod pro označení smlouvy za absolutně neplatnou, neboť (mimo jiné) nebyla naplněna hypotéza ustanovení § 87 odst. 1 věta první zákona č. 257/2016 Sb. 7. Po částečném zpětvzetí přitom soud dospěl k závěru, že v nově požadované výši je možno považovat nárok žalobkyně za souladný se zákonem, pročež prvním výrokem uložil žalovanému povinnost dosud nesplacenou část zesplatněného úvěru žalobkyni zaplatit, a to včetně úroku ve výši 26,43 % ročně z nesplacené části jistiny, a – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – rovněž včetně zákonného úroku z prodlení. 8. Druhým výrokem současně soud uložil žalovanému povinnost zaplatit ujednanou smluvní pokutu, neboť na předmětném ujednání neshledal rozpor se zákonem, respektive nedospěl k závěru, že by vzhledem k rozhodným okolnostem věci mělo být namístě označit toto ujednání za rozporné s dobrými mravy. V důsledku procesní pasivity žalovaného pak soud neměl prostor ani pro úvahu, zda není namístě tuto smluvní pokutu přiměřeně snížit (srov. ustanovení § 2051 občanského zákoníku). 9. Soud přitom dospěl k závěru, že z důvodu zvýšení pravděpodobnosti (možnosti)„ dobrovolného“ plnění ze strany žalovaného (a tedy vyhnutí se fázi nuceného výkonu tohoto rozhodnutí) je namístě v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta za středníkem občanského soudního řádu (dále jen „ o. s. ř.“) umožnit žalovanému zaplacení přisouzených částek ve splátkách, a to ve výši, kterou by žalovaný snad měl být s to platit. 10. Ve zbývajícím rozsahu pak soud čtvrtým výrokem tohoto rozsudku řízení zastavil, neboť v tomto rozsahu vzala žalobkyně svoji žalobu zpět. 11. O nákladech řízení konečně rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v rozsahu zpětvzetí bylo namístě brát tuto část rozhodnutí jako pro žalobkyni nepříznivou, jelikož v řízení zjevně nebyla naplněna zákonná hypotéza, podle které došlo ke zpětvzetí z důvodu pozdějšího chování žalovaného (srov. ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř.). Je tudíž nutno uzavřít, že žalobkyně měla ve věci toliko poloviční úspěch, a za této situace si každý z účastníků nese své náklady řízení.