19 C 179/2021-44 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 16 408,91 Kč s příslušenstvím, kterou byl žalovaný povinen zaplatit z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu žalobkyně poskytla. 2. Žalovaný se k nařízenému jednání nedostavil, ve svém vyjádření k žalobě nicméně sdělil, že dlužnou částku postupně splácí (což doložil); o odročení jednání nepožádal. Žalobkyně se z obou nařízených jednání omluvila. 3. Za této situace soud provedl v prvé řadě důkaz listinami předloženými žalobkyní, tedy primárně smlouvou„ o zápůjčce“ ze dne [datum], uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným, a dokladem o převedení částky 18 008 Kč na žalovaným určený účet. 4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaný uzavřel s žalobkyní smlouvu„ o zápůjčce“, podle které se mu žalobkyně zavázala poskytnout částku 46 000 Kč, za což měl žalovaný v šestatřiceti měsíčních splátkách zaplatit celkem částku 117 747 Kč, přičemž celkem částku 19 800 Kč z této částky představoval souhrn šestatřiceti administrativních poplatků ve výši 550 Kč. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a žalobkyní jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Veden konstantními závěry soudní praxe posoudil podepsaný soud ujednání o„ celkových nákladech spotřebitelského úvěru“ podle jeho obsahu jako ujednání o úroku, tedy ujednání o úroku ve výši 52 % ročně. 7. Výši takto ujednaného úroku je tak nutno považovat za rozpornou s dobrými mravy (viz rovněž ustanovení § 1 odst. 2 občanského zákoníku), pročež je v posledku namístě závěr, že toto ujednání je podle imperativů obsažených v dispozici ustanovení § 588 občanského zákoníku ujednáním neplatným (srov. mutatis mutandis závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). 8. Za dané procesní situace se tak soud pro nadbytečnost nezabýval otázkou, zda žalobkyně – před uzavřením předmětné smlouvy – řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. 9. Žalobkyní uplatněný nárok tudíž bylo možno posoudit toliko v rovině bezdůvodného obohacení žalovaného, z textu žaloby nicméně vyplynulo, že žalovaný z titulu inkriminované smlouvy dosud zaplatil částku 108 901 Kč, po podání žaloby navíc žalovaný dále zaplatil minimálně částku 12 000 Kč (viz č. l. 23-28). 10. Za této situace, poté co prostřednictvím zaslaného protokolu z jednání o této skutečnosti žalobkyni informoval, soudu nezbylo než žalobu v úplnosti zamítnout, neboť jí uplatněný nárok zjevně nepožívá právní ochrany. 11. Pro úplnost je namístě zdůraznit, že případné bezdůvodné obohacení žalobkyně nebylo předmětem daného řízení; za procesní situace, kdy žalovaný existenci bezdůvodného obohacení žalobkyně nenamítal, se touto otázkou soud v tomto řízení nemohl zabývat. 12. Druhým výrokem rozsudku soud uložil žalobkyni povinnost doplatit na soudním poplatku částku 67 Kč, neboť podle položky č. 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku soudních poplatků činí soudní poplatek částku 1 000 Kč, dosud bylo zaplaceno pouze 933 Kč. 13. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu s tím, že žalovanému žádné procesně relevantní náklady řízení nevznikly.