6 C 144/2021-23 — Okresní soud v Domažlicích

Žalobce žádal, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu částky uvedené v navrženém výroku, tj. celkem 53 100 Kč, když tato částka sestává z dlužné jistiny 30 000 Kč, dlužných úhrad za služby ve výši 23 100 Kč, kapitalizovaných úroků, kapitalizovaných úroků z prodlení a běžných a kapitalizovaných úroků z částky 30 000 Kč v obou případech od [datum] do zaplacení. V žalobě uvedl, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] když na základě této smlouvy mu byla poskytnuta částka 30 000 Kč. Za to se zavázal zaplatit úrok ve výši 6 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 6 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek částku 12 000 Kč. Žalovaný však svojí povinnost nesplnil, když od uzavření smlouvy do okamžiku jejího postoupení zaplatil pouze 900 Kč a po postoupení pohledávky nezaplatil nic. Žalobce doložil smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], kterou jsou potvrzené údaje uvedené v žalobě, a to včetně smluvních podmínek. Dále doložil smlouvou i postoupení pohledávek ze dne [datum] včetně seznamu postupovaných pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky včetně dokladu o odeslání a předžalobní výzvu. Žalobce dal souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání přímo v žalobě, žalovanému byla zaslána výzva, nechť se vyjádří, zda souhlasí s tím, aby věc byla rozhodnuta bez nařízení jednání. Zároveň byl žalovaný upozorněn, že když na tuto výzvu nebude v 7mi denní lhůtě reagovat, bude to soud pokládat za souhlas. Protože žalobce dal souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání přímo v žalobě a žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, soud postupoval podle § 115 o. s. ř. a ve věci rozhodl na základě listinných dokladů poskytnutých žalobcem. Soud žalobě vyhověl pouze částečně, neboť smlouvu, kterou uzavřel právní předchůdce žalobce se žalovaným, pokládá za absolutně neplatnou pro nezkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Na žalovaného byly před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru vedeny dvě exekuce, a to [spisová značka] a [spisová značka], když druhá je vedena pro značnou částku. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá nejenom ze zákona č. 257/2016 Sb., ale i z rozhodnutí finančního arbitra AF/4056/2017. Zejména v tomto rozhodnutí je podrobně vysvětleno, co je řádným posouzením úvěruschopnosti. Finanční arbitr vyjadřuje názor, že součástí veřejného pořádku je ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takovéto skupiny osob nepochybně patří spotřebitelé, neboť jejich postavení je obecně ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, s nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat si smluvní podmínky. Soud vzhledem k výše uvedenému shledal smlouvu za absolutně neplatnou podle § 580 a § 588 obč. zák. V této souvislosti soud ještě připomíná rozhodnutí – rozsudek Soudního dvora EU-C -679/18. Podle tohoto rozsudku je české právo ukládající výhradní povinnost spotřebiteli dovolat se neplatnosti úvěrové smlouvy na základě nedostatečného posouzení jeho úvěruschopnosti v rozporu s unijním právem. Vnitrostátní soudy jsou tedy povinné zkoumat řádné posouzení úvěruschopnosti z úřední povinnosti, a to včetně vyvození důsledků z případného porušení této povinnosti. I kdyby neplatilo výše uvedené, smlouva uzavřená mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce by byla neplatná pro nepřiměřenost smluvních podmínek podle § 1813 obč. zák., neboť částka 18.000 Kč za administrativní zpracování a hotovostní inkaso jen zvyšuje náklady spotřebitele, když tyto částky jsou nepřiměřené a i bez připočtení úroků představují 60 % výše půjčené částky! Ze všech výše uvedených důvodů soud posoudil vztah mezi účastníka jako vztah z bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 obč. zák. Podle tohoto ustanovení, kdo se na úrok jiného bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. V daném případě přijal částku 30 000 Kč, zaplatil však pouze 900 Kč, soud mu proto uložil povinnost zaplatit žalobci částku 29 100 Kč a žalobě vyhověl i pokud jde o úrok z prodlení od doby, kdy se žalovaný do prodlení dostal. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, soud postupoval podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobci by náležela odměna za 3 úkony po 3 260 Kč, tj. 9 780 Kč, 3 x 300 Kč paušál, 21 % DPH ze součtu obou částek, tedy z částky 10 680 Kč, tj. 2 242,80 Kč a za zaplacený soudní poplatek 2 655 Kč Celkem by tedy náhrada nákladů řízení činila 15 577,80 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce měl úspěch z 55 % a neúspěch ze 45 %, soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 10 % z výše uvedených nákladů.