6 C 170/2021-26 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobce žádal, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit mu na základě dvou smluv, které uzavřela s jeho právním předchůdcem, společností [právnická osoba], celkem částku 20 800 Kč s příslušenstvím. 2. Právní předchůdce žalobce uzavřel se žalovanou nejprve dne [2019] smlouvu, podle které poskytl žalované spotřebitelský úvěr ve výši 6 000 Kč, za to se zavázala zaplatit úrok 1 200 Kč, za administrativní činnost 1 200 Kč a za hotovostní inkaso 2 400 Kč. Z této částky však zaplatila pouze 3 300 Kč. 3. Právní předchůdce žalobce uzavřel se žalovanou další smlouvu o spotřebitelském úvěru dne [2019], na základě této smlouvy byla žalované poskytnuta částka 8 000 Kč, za to měla zaplatit 1 600 Kč úrok, 1 600 Kč za administrativní činnost a 3 200 Kč za hotovostní inkaso. Žalovaná však zaplatila na základě této smlouvy pouze 1 100 Kč. 4. Soud žalobě vyhověl pouze částečně, neboť obě dvě smlouvy, které uzavřela žalovaná s právním předchůdcem žalobce, soud pokládá za absolutně neplatné, neboť právní předchůdce žalobce nezkoumal úvěruschopnost žalované. Na žalovanou bylo totiž u zdejšího soudu a je dosud vedeno 10 exekucí, a to již od roku 2010 ([spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka]). Pro závěr, že při nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka je smlouva o úvěru neplatná absolutně, soud vychází z rozhodnutí finančního arbitra AF/4056/2017. Zde je uvedeno, že k absolutní neplatnosti podle § 588 obč. zák., je třeba kromě rozporu se zákonem splnit i podmínku zjevného narušení veřejného pořádku. Součástí veřejného pořádku je mimo jiné ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takové skupiny osob nepochybně patří spotřebitelé, neboť jejich postavení je obecně ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat si smluvní podmínky. Z výše uvedeného je zřejmé, že právní předchůdce žalobce úvěruschopnost žalované řádně nezkoumal. Navíc povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka je dána i rozsudkem Soudního dvora EU ve věci C – 679/18, kde je uvedeno, že vnitrostátní soudy jsou povinné zkoumat řádné posouzení úvěruschopnosti z úřední povinnosti, a to včetně vyvození důsledků z případného porušení této povinnosti. 5. Soud proto vztah mezi účastníky posoudil jako vztah z bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 obč. zák. Podle tohoto ustanovení, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. V daném případě byla na základě první smlouvy, tj. smlouvy ze dne [2019] poskytnuta částka 8 000 Kč, z té zaplatila žalovaná pouze 1 100 Kč, soud jí proto uložil povinnost zaplatit rozdíl mezi oběma částkami, tj. částku 6 900 Kč a žalobě vyhověl i pokud jde o úrok z prodlení, kde postupoval podle § 1968 a násl. obč. zák. a vl. nař. 351/2013 Sb. 6. Stejně soud postupoval i ohledně smlouvy uzavřené dne [2019]. Z poskytnuté částky 6 000 Kč zaplatila žalovaná pouze 3 300 Kč, soud jí proto uložil povinnost zaplatit rozdíl mezi oběma částkami, tedy částku 2 700 Kč s úrokem z prodlení. 7. V ostatním soud žalobu zamítl z důvodů vysvětlených shora. 8. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce měl ve věci úspěch jen ze 46 %.