6 C 176/2021-21 — Okresní soud v Domažlicích

Žalobce žádal, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit mu částku 12 200 Kč s úrokem z prodlení a náklady řízení. V žalobě uvedl, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobce dne [datum] smlouvu o úvěru, na základě které byla žalované poskytnuta částka 10 000 Kč. Za to se zavázala zaplatit úrok 2 000 Kč, odměnu za administrativní činnost 2 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek 4 000 Kč. Z této celkové částky však zaplatila pouze 5 800 Kč. Soud smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce pokládá za absolutně neplatnou, neboť soud nezkoumal řádně úvěruschopnost žalované. Na tu byly před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru vedeny u zdejšího soudu a jsou vedeny dosud exekuce ([spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]). Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka pod sankcí absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy vyplývá z rozhodnutí finančního arbitra AF/4056/2017. Zde je uvedeno, že k absolutní neplatnosti podle § 587 obč. zák. je třeba kromě rozporu se zákonem splnit i podmínku zjevného narušení veřejného pořádku. Součástí veřejného pořádku je mimo jiné ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takové skupiny osob nepochybně patří spotřebitelé, neboť jejich postavení je obecně ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat si smluvní podmínky. Z výše uvedeného je zřejmé, že právní předchůdce žalobce úvěruschopnost žalované řádně nezkoumal. Navíc povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka je dána i rozsudkem Soudního dvora EU ve věci C – 679/18. Zde je uvedeno, že vnitrostátní soudy jsou povinné zkoumat řádné posouzení úvěruschopnosti z úřední povinnosti, a to včetně vyvození důsledků z případného porušení této povinnosti. Soud proto vztah mezi účastníky posoudil jako vztah z bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 obč. zák. Podle tohoto ustanovení, kdo se na úrok jiného bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. V daném případě byla žalované poskytnuta částka 10 000 Kč, z té však zaplatila pouze 5 800 Kč. Je tedy povinna uhradit žalobci rozdíl mezi oběma částkami, tedy částku 4 200 Kč a soud žalobě vyhověl i pokud jde o požadovaný úrok z prodlení, kde postupoval podle § 1968 a násl. obč. zák. a vl. nař. 351/2013 Sb. Ve zbytku soud žalobu z výše uvedených důvodů zamítl. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 151 dost. 1 o. s. ř., neboť převážný úspěch ve věci má žalovaná, té však žádné náklady řízení nevznikly.