6 C 179/2021-23 — Okresní soud v Domažlicích

Žalobce žádal, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu částku 6 544 Kč. V žalobě uvedl, že dne [datum] uzavřel se žalovaným úvěrovou smlouvu prostřednictvím internetových stránek [právnická osoba], když žalovaný vyplnil požadované údaje, a po té proběhl automatizovaný schvalovací proces. Žalovaný zaslal ověřovací poplatek 1 Kč na bankovní účet [právnická osoba]. Žalobce prokázal, že dne [datum] poukázal žalovanému částku 3 000 Kč. K žalobě doložil úvěrovou smlouvu včetně formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], sazebník platný od [datum], výzvu ke splacení půjčky ze dne [datum] a [datum] a předžalobní výzvu ze dne [datum]. Soud vyzval žalovaného, nechť se vyjádří, zda souhlasí s tím, aby věc byla rozhodnuta bez nařízení jednání a zároveň byl žalovaný upozorněn, že pokud se na tuto výzvu nevyjádří ve lhůtě 1ho týdne, bude to soud pokládat za souhlas. Protože žalobce dal souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání přímo v žalobě a žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, soud postupoval podle § 115 a) o. s. ř. a ve věci rozhodl na základě dokladů poskytnutých žalobcem. Smlouvu o úvěru, kterou účastníci uzavřeli dne [datum], soud pokládá za absolutně neplatnou, neboť je zřejmé, že žalobce žádným způsobem nezkoumal úvěruschopnost žalovaného. Ze systému ISAS zdejšího soudu soud zjistil, že již dne [datum] uzavřel žalovaný smlouvu o úvěru se [právnická osoba], na jejím základě si půjčil částku 7 000 Kč a další částku ve výši 3 000 Kč si sjednal u téhož poskytovatele úvěru. Ve věci zdejšího soudu je dále vedená exekuce pro částku 11 020 Kč na základě rozsudku [název soudu] [spisová značka], když z tohoto rozsudku je zřejmé, že žalovaný uzavřel smlouvu se [právnická osoba] dne [datum]. Žalobce nijak neprokázal, že by úvěruschopnost žalovaného jakkoliv zkoumal, přitom podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona [číslo] je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti k otázce, zda byla poskytovatelem úvěru řádné zkoumána úvěruschopnost dlužníka. Podle § 86 odst. 1 cit. zák. platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných spolehlivých dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel úvěru poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. K tomu soud ještě připomíná rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, podle kterého je soud povinen s ohledem na ustanovení čl. 8 a čl. 23 Směrnice evropského parlamentu a rady 2008/48/ES přihlédnout z úřední povinnosti k otázce, zda byla poskytovatelem úvěru řádně zkoumána úvěruschopnost dlužníka a vyvodit z toho důsledky. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobce úvěruschopnost žalovaného řádné nezkoumal, a to je důvod pro absolutní neplatnost smlouvy. Soud proto vztah mezi účastníky posuzoval jako vztah z bezdůvodného obohacení podle § 2991 obč. zák. Podle tohoto ustanovení, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Žalobce prokázal, že žalovanému zaslal na jeho účet částku 3 000 Kč a z této částky žalovaný nezaplatil nic. Soud mu proto uložil povinnost zaplatit částku 3 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení a žalobě vyhověl i pokud jde o úrok z prodlení od doby, kdy se žalovaný do prodlení dostal. Ve zbytku soud žalobu z výše uvedených důvodů zamítl. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, soud o ní rozhodl podle § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce neměl ve věci úspěch ani z 50 %.