6 C 182/2021-16 — Okresní soud v Domažlicích

Žalobce žádal, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit mu částku 8 169,07 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedl, že žalovaná uzavřela s původním věřitelem dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalobce žalované úvěr ve výši 5 000 Kč, který byl splatný nejpozději do [datum]. Tuto smlouvu žalobce doložil. Ve smlouvě byl sjednán úrok ve výši 12 % ročně, a dále poplatek za poskytnutí spotřebitelského úvěru na dobu 30ti dnů částkou 3 169,07 Kč. Žalobce doložil i poskytnutí platby ve výši 5 000 Kč žalované. Dále doložil formulář pro standartní informace o spotřebitelském úvěru, smlouvu o postoupení pohledávek ze dne [datum], na základě které přešel nárok původního věřitele na žalobce. Soud vyzval žalovanou, nechť se vyjádří, zda souhlasí s tím, aby věc byla rozhodnuta bez nařízení jednání, a zároveň jí upozornil, že pokud tak v 7mi denní lhůtě neučiní, bude to soud pokládat za souhlas. Protože žalovaná na tuto výzvu nereagovala a žalobce dal souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání přímo v žalobě, soud postupoval podle § 115 a) o. s. ř. a vycházel z důkazů poskytnutých žalobcem. Tím je především již výše zmíněná smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne [datum]. Tuto smlouvu však soud pokládá za absolutně neplatnou, neboť je zřejmé, že právní předchůdce žalobce řádně nezkoumal úvěruschopnost žalované. Na tu byly vedeny před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru 2 exekuce ([spisová značka] a [spisová značka]), které jsou dosud v běhu, když v mezidobí bylo dalších 6 exekucí uhrazeno. Úvěruschopnost dlužníka je povinen věřitel zkoumat, a pokud tak neučiní, je smlouva o úvěru absolutně neplatná. K tomu soud odkazuje na rozhodnutí finančního arbitra AF/4056/2017. V tomto rozhodnutí je podrobně vysvětleno, co je řádné posouzení úvěruschopnosti a finanční arbitr zde vyjadřuje názor, že součástí veřejného pořádku je mimo jiné ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takovéto skupiny osob nepochybně patří spotřebitelé, neboť jejich postavení je obecně ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, s nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat si smluvní podmínky. V této souvislosti soud dále připomíná rozsudek Soudního dvora EU-C -679/18. Podle tohoto rozsudku je české právo ukládající výhradní povinnost spotřebiteli dovolat se neplatnosti úvěrové smlouvy, na základě nedostatečného posouzení jeho úvěruschopnosti v rozporu s unijním právem. Vnitrostátní soudy jsou tedy povinné zkoumat řádné posouzení úvěruschopnosti z úřední povinnosti, a to včetně vyvození důsledku z případného porušení této povinnosti. Soud proto posoudil vztah mezi účastníky podle ustanovení § 2991 obč. zák., tedy podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Podle tohoto ustanovení se mimo jiné bezdůvodně obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. Žalované byla prokazatelně poskytnuta částka 5 000 Kč, kterou neuhradila, soud jí proto tuto povinnost uložil ve výroku I. tohoto rozsudku a žalobě vyhověl i pokud jde o úrok z prodlení, kde postupoval podle § 1968 a násl. obč. zák. a vl. nař. 351/2013 Sb. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, soud postupoval podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobci by při plném úspěchu ve věci náležela odměna za zastupování ve výši 2 089 Kč, tj. za soudní poplatek 1 000 Kč, za 3 úkony po 200 Kč a 3 x 100 Kč paušál, 21 % DPH z částky 900 Kč, tj. 189 Kč. Poměr úspěchu a neúspěchu ve věci je 22 %, proto soud přiznal žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 22 % z částky 2 089 Kč, tj. 460 Kč.