11 C 56/2021-30 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované uložena povinnost uhradit jí částku ve výši 51 069 Kč, představující dlužnou jistinu, smluvní úrok, sankční náklady a smluvní pokutu, to vše spolu s příslušenstvím, a dále částku smluvní pokuty ve výši 7 066,29 Kč. Dle tvrzení strany žalující vznikl žalobkyni nárok na úhradu shora uvedených částek s příslušenstvím z titulu porušení povinností žalovanou splatit řádně a včas úvěr, k čemuž se zavázala smlouvou o úvěru uzavřené mezi účastníky dne [datum]. 2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila a k nařízenému jednání se bez omluvy nedostavila, soud proto jednal a rozhodl v její nepřítomnosti. 3. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] uzavřené mezi účastníky prostřednictvím prostředků komunikace na dálku vyplývá, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 46 000 Kč na jí uvedený bankovní účet a žalovaná se tyto zavázala uhradit v celkové výši 93 924 Kč v 36 pravidelných měsíčních splátkách po 2 609 Kč vždy do každého 13. dne příslušného měsíce. Pro celou dobu splácení úvěru byla stanovena pevná úroková sazba ve výši 54,17 % ročně. Pro případ prodlení s úhradou kterékoli splátky či její částky o délce 65 dní bylo sjednáno automatické zesplatnění smlouvy. Zároveň byla žalobkyně oprávněna požadovat smluvní úrok i po zesplatnění do doby úplné úhrady nově vzniklé jistiny, která se skládala z dosud nesplacené jistiny a nesplacených úroků za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění. Pro případ prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 30 dnů byla ujednána povinnost žalované uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou dlužnou splátku. V neposlední řadě byla pro případ prodlení s úhradou nové dlužné jistiny, která byla splatná v den zesplatnění úvěru, ujednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení s její úhradou ode dne následující po dni zesplatnění úvěru do úplného zaplacení. Žalobkyně byla rovněž oprávněna požadovat náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované, a to ve výši 200 Kč za každou splátku. Z dokladu o vyplacení úvěru vyplývá, že žalobkyně poukázala finanční prostředky na bankovní účet žalované dne [datum]. Z karty klienta je patrné, že na úvěr žalované bylo uhrazeno celkem 15 655 Kč, naposledy dne [datum]. Žalovaná byla k úhradě dlužné částky opětovně vyzývána, jakož i upozorněna na zesplatnění celého dluhu. Předžalobní výzvou a dokladem o jejím odeslání žalobkyně prokázala, že žalovanou k úhradě dluhu vyzvala před podáním žaloby. 4. Z úrokové sazby měnových finančních institucí vydávané Českou národní bankou v měnové statistice v období červenec – srpen – září 2020 soud zjistil, že roční úroková sazba na spotřebu byla 7,97 % p.a. na kontokorent a revolving 12,21 % p.a. a kreditní karty 18,30 % p.a. 5. Na shora uvedené skutečnosti vyplývající z provedených důkazů soud odkazuje jako na skutkový závěr ve věci. 6. Při právním hodnocení soud uzavřel, že účastníci měli vůli uzavřít mezi sebou smlouvu o úvěru podle § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), na níž by se aplikovala smluvní ujednání, a dále i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Soud však uzavřenou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 a § 588 občanského zákoníku. Pro bližší odůvodnění lze uvést, že žalobkyně (podnikatel) je v daném právním vztahu v silnějším postavení oproti žalované (spotřebiteli). O tom svědčí i skutečnost, že k uzavření předmětné smlouvy došlo adhezním způsobem, kdy žalovaná neměla reálnou možnost obsah smlouvy jakkoli ovlivnit, když je bezvýznamná skutečnost, že fakticky měl návrh vzejít od žalované. Z obsahu návrhu je totiž zcela zřejmé, že se jedná o předtištěnou formu návrhu zpracovaného žalobkyní. Neméně podstatný je i fakt, že žalobkyně poskytuje spotřebitelské úvěry jako nebankovní instituce. Je obecně známé, že na tyto společnosti se obracejí lidé obvykle v nouzi či v jinak neutěšené životní situaci, neboť na běžné bankovní úvěry by jinak nedosáhli a zároveň je likvidita u těchto osob velmi omezená, často nulová. Zpravidla se tedy jedná o rizikové dlužníky. Pakliže za této situace žalobkyně půjčuje finanční prostředky se stanovením roční úrokové sazby 54,17 %, respektive 69,23 % pro případ odstoupení od smlouvy, nelze než označit takto stanovený zisk za nemravný, když při úvěru 46 000 Kč se klient zavazuje uhradit více než jednou tolik, a to 93 924 Kč za 36 měsíců. V tomto směru je nutné poukázat na úrokové sazby úvěrů z kreditních karet, což jsou jedny z nejdražší úvěrů poskytovaných na bankovních trzích, které ve druhé polovině roku 2020 průměrně pohybovaly okolo 19 % ročně (pozn. soudu – informace ze systému ADRA – České národní banky). Jednání žalobkyně spočívající v požadování téměř trojnásobného úroku je nutné hodnotit jako společensky nežádoucí, když takovýto postup žalobkyně nelze již hodnotit jako krytí vyšší míry rizikovosti klientů žádajících o nebankovní úvěr. 7. Soud si je bezpochyby vědom oddělitelnosti ujednání o úrocích od ostatních ujednání úvěrové smlouvy, kdy za jiné situace by nepřiměřená výše úrokové sazby způsobila neplatnost smlouvy pouze v tomto ujednání (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. 32 Cdo 3516/2009). V daném případě však uzavřená smlouva o úvěru obsahuje řadu pro spotřebitele krajně nevýhodných ujednání, které ve svém souhrnu znamenají natolik velkou nerovnováhu v právech a povinnostech účastníků v neprospěch slabší strany (spotřebitele), že nelze takovému ujednání poskytnout právní ochranu a je nutné jej považovat za absolutně neplatné. V tomto směru lze poukázat na vznik nové jistiny při zesplacení úvěru tvořenou dlužnou jistinou a dosud nesplacenými úroky. Tato nová jistina je nadále úročena jak sjednaným smluvním úrokem s limitem dle § 122 odstavce 4 zákona o spotřebitelském úvěru a rovněž úrokem z prodlení. Primárně sice úročení úroků je v právních vztazích umožněno (§ 1806 občanského zákoníku), nicméně v daném případě prohlubuje nerovnováhu mezi stranami, neboť nelze odhlédnout, že vyjma úročení úroků smluvním úrokem a úrokem z prodlení je zajištěn dluh dvojí smluvní pokutou, a to zejména 0,1 % denně z dlužné nové jistiny po dni zesplatnění. Pro dokreslení lze poukázat i na ujednání, dle kterého je žalobkyně oprávněna požadovat po dlužníkovi zřízení inkasa k účtu žalovaného, v rámci něhož je oprávněna strhnout i finanční prostředky, pakliže nebude splátka připsána na její účet nejpozději pět pracovních dní přede dnem splatnosti příslušné splátky. Tím tedy fakticky dochází ke zkrácení ujednané doby splatnosti a je poté zcela na vůli žalobkyně, zdali využije práva na zřízení inkasa. Ke zřízení inkasa tedy nemusí dojít a žalovaný je povinen i nadále řádně hradit splátky úvěru. V případě, že však dojde k duplicitní úhradě splátky stržením v rámci inkasa a osobní úhradou dlužníkem, má dlužník právo na vrácení přeplatku pouze, pakliže si o to zažádá a prokáže duplicitu. Na základě uvedených skutečností je naprosto zřejmé, že smlouvou byla založena tak výrazná nerovnováha mezi smluvními stranami k tíži žalované, že nemůže požívat právní ochrany a je nutné ji považovat za absolutně neplatné právní jednání. 8. S ohledem na shora uvedené přiznal soud žalobkyni pouze právo na částku 30 345 Kč z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 občanského zákoníku, neboť žalobkyně poskytla žalované částku 46 000 Kč na základě neplatného smluvního ujednání a žalovaná již žalobkyni uhradila částku 15 655 Kč. Zbylou dlužnou částku přiznal soud žalobkyni včetně zákonného úroku z prodlení, a to ode dne [datum] do zaplacení. Ve zbylém rozsahu soud žalobu zamítl. 9. Ohledně náhrady nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142 odstavce 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu podle zásady úspěchu ve věci tak, že přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v poměru 14% ve výši 2 550 Kč, neboť žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu 57 %, když žalobě bylo vyhověno co do částky 30 345 Kč, zatímco žalovaná byla úspěšná z 43 %, když žaloba byla v částce 22 721 Kč zamítnuta. 10. Při stanovení odměny za jeden úkon právní služby vyšel soud z ustanovení § 8 odstavce 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“), dle kterého činí tarifní hodnota v dané věci 58 135 Kč. Podle § 7 advokátního tarifu představuje odměna za jeden úkon právní služby z dané tarifní hodnoty částku 3 460 Kč. Právní zástupce žalobkyně v dané věci provedl tři úkony právní služby, a to podle § 11 odstavce 1 písmene a) advokátního tarifu převzetí a přípravu zastoupení, podle § 11 odstavce 1 písmene d) advokátního tarifu návrh ve věci a v neposlední řadě podle § 11 odstavce 1 písmene g) advokátního tarifu účast na jednání před soudem, a to každé dvě započaté hodiny, přičemž jednání, jehož se právní zástupce ž