19 C 247/2022-22 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni finanční plnění ve výši 9 639,9 Kč s příslušenstvím, jelikož žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí žalobkyně poskytla, resp. nevrátila zápůjčku, která jí byla poskytnuta. 2. Žalovaná se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě nevyjádřila, při jednání toliko potvrdila v žalobě tvrzenou skutečnost, že z titulu předmětné smlouvy zaplatila pouze částku 7 000 Kč. 3. Soud proto provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě předmětnou„ Smlouvou o zápůjčce“ ze dne [datum] a potvrzením o provedení bezhotovostní platby (obojí v přílohové obálce na č. l. 12) na účet, označený v předmětné smlouvě. 4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela se žalobkyní smlouvu, na jejímž základě žalobkyně zaslala dne [datum] na žalovanou určený bankovní účet částku 7 900 Kč, přičemž do [datum] měla žalovaná žalobkyni zaplatit částku 10 340 Kč. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovaným a žalobkyní jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Předmětnou smlouvu tak hodnotil soud – podle jejího obsahu – nikoliv jako deklarovanou smlouvu o zápůjčce, ale jako smlouvu o (spotřebitelském) úvěru, což ostatně koresponduje s jejím označením v upomínkách, jež žalobkyně žalované v minulosti adresovala. Podstatnou náležitostí úvěrové smlouvy je přitom ujednání o úroku (viz § 2395 občanského zákoníku in fine), jež v dané smlouvě zjevně absentuje, když je v ní výslovně ujednáno, že„ zápůjční úroková sazba činí 0%“. 7. Jakkoli je tedy inkriminovanou smlouvu nutno označit za (absolutně) neplatnou, nelze přehlížet, že na jejím základě byla na účet, který v ní byl žalovanou označen, převedena celkem částka 7 900 Kč, což ostatně žalovaná nezpochybnila. 8. Z titulu předmětné smlouvy přitom žalovaná zaplatila celkem částku 7 000 Kč (viz výše). 9. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 900 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaná dosud neučinila, zavázal ji k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaná musela uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení. 10. Ve zbývajícím rozsahu pak soud druhým výrokem rozsudku žalobu zamítl, neboť žalobkyní uplatněný nárok požívá právní ochrany pouze v rozsahu výše vyčísleného bezdůvodného obohacení a od něj se odvíjejícího úroku z prodlení. 11. Žalobkyní vyúčtovaná smluvní pokuta ve výši 3 800 Kč tak postrádá potřebnou hmotněprávní (obligační) oporu, neboť inkriminovaná smlouva není smlouvou platnou. 12. Soud přitom žalobu zamítl i v rozsahu požadavku na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, neboť z návrhu není zjevné, proč žalobkyně neupomínala žalovanou úspornějším způsobem než pětinásobným zasláním upomínek v relativně velmi krátkém časovém rozmezí, přičemž si za každou z pěti upomínek (sic!)„ účtovala“ částku 500 Kč. 13. Pro pořádek je vhodné dodat, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti inkriminované smlouvy je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zpravidla zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento právní závěr je nepřímo předvídán již v samotném návrhu, pročež by pro žalobkyni neměl být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 14. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalované žádné procesně relevantní náklady řízení nevznikly.