19 C 306/2021-20 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni plnění specifikované v prvním výroku tohoto rozsudku, kteréžto měla žalovaná mít povinnost zaplatit původnímu věřiteli z titulu úvěrové smlouvy, resp. smlouvy o zápůjčce, když porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr (zápůjčku), který jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyjádřila souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”); za dané procesní situace (viz níže) soud z důvodu hospodárnosti řízení nevyžadoval vyjádření žalované, neboť tímto postupem z povahy věci nemohlo být porušeno žádné hmotné ani procesní právo žalované. 3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o zápůjčce ze dne [2015], uzavřenou mezi společností [právnická osoba] a žalovanou, a příslušnou Tabulkou umoření, vyhotovenou dne [2020]. 4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně nejprve dne [2015] smlouvu„ o zápůjčce“, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 10 000 Kč, za což měla žalovaná v šedesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 18 361 Kč s tím, že samotný úrok představovala částka 1 277 Kč, poplatek za administrativní činnost byl sjednán ve výši 1 901 Kč a za hotovostní režim splátek se měla žalovaná zavázat zaplatit částku 5 183 Kč. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení s tehdy platným zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Na základě aplikované právní úpravy dospěl soud k závěru, že předmětnou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji považovat jako celek za – absolutně – neplatnou s tím, že za dané procesní situace nejsou namístě důvodné pochybnosti, zda byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalované. 7. V předchozím odstavci zaznamenané závěry se však neuplatní v případě ujednání o poplatku za hotovostní inkaso; ve shodě se závěry např. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 42 ICm 4014/2015-23, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích č. j. KSPA 60 INS 5615/2015 či rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 169/2017-64, má totiž podepsaný soud – na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku – za to, že ujednání o poplatku za hotovostní inkaso je třeba považovat za neplatné, neboť a) znamená významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalované čerpat nadstandardní službu v podobě hotovostního inkasa, c) tento poplatek významně převyšuje splátku úroku, přičemž představuje podstatnou (až dominantní) část splátky a d) žalovaná je podle tohoto ujednání nucena tento poplatek platit i v případě, že by danou službu vůbec fakticky nevyužívala. Výši tohoto poplatku je tak kontextuálně třeba považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch žalované jakožto spotřebitele. 8. Naproti tomu podepsaný soud shledal za platné ujednání o poplatku za„ za administrativní činnost“, neboť zohlednil skutečnost, že v případě, kdy si spotřebitel půjčuje relativně nízkou finanční částku (přičemž současně vstupuje do„ hry“ i fakt, že bankovní instituce by danému spotřebiteli v té době patrně„ nepůjčila“), navíc krátkodobě, reálně nemůže pouze úrok vyčíslený částkou 1 277 Kč pokrýt veškeré skutečné (resp. účelně vynaložené) náklady poskytovatele úvěru. Ujednání o poplatku za„ za administrativní činnost“ tak podle mínění soudu není namístě považovat – bez dalšího – za neplatné, neboť sjednaný poplatek ve výši 1 901 Kč se – prima facie – nezdá být nepřiměřeně vysokým. 9. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaná vstoupila s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázala zaplatit během šedesáti týdenních splátek částku 13 178 Kč. Ze samotné žaloby přitom vyplynulo, že žalovaná do postoupení předmětné pohledávky zaplatila z titulu smlouvy částku 14 760 Kč, tedy částku, která částku, k jejímuž zaplacení se platně zavázala, zjevně přesahuje. 10. Již v době postoupení pohledávek tedy podle mínění soudu právní předchůdkyně žalobkyně za žalovanou z titulu předmětné smlouvy žádnou pohledávku neměla (srov. ustanovení § 1885 odst. 1 občanského zákoníku). 11. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, jenž by mohl být zvrácen doplněním žalobních tvrzení či označením dalších důkazů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 12. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalované žádné procesně relevantní náklady řízení nevznikly.