19 C 44/2022-20 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni plnění specifikované v prvním výroku tohoto rozsudku, kteréžto měla žalovaná mít povinnost zaplatit původnímu věřiteli z titulu úvěrové smlouvy, když porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyjádřila souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”); za dané procesní situace (viz níže) soud z důvodu hospodárnosti řízení nevyžadoval vyjádření žalované, neboť tímto postupem z povahy věci nemohlo být porušeno žádné hmotné ani procesní právo žalované. 3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], uzavřené mezi společností [právnická osoba] a žalovanou. 4. Na základě ve spise obsažených listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně dne [datum] smlouvu, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 33 000 Kč, za což měla žalovaná v osmapadesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 57 420 Kč s tím, že částku 13 200 Kč v tomto případě představoval poplatek za hotovostní inkaso splátek, a částku 6 600 Kč blíže nespecifikovaný„ poplatek“; samotné úroky pak měly představovat částku 4 620 Kč. 5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatnou. 7. V předchozím odstavci zaznamenaný závěr se však neuplatní v případě ujednání o poplatku za hotovostní inkaso; ve shodě se závěry např. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. [číslo jednací], rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích č. j. [insolvenční spisová značka] či rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. [číslo jednací], má totiž podepsaný soud – na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku – za to, že ujednání o poplatku za hotovostní inkaso je třeba považovat za neplatné, neboť a) znamená významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele, b) v zásadě jde o ujednání, jež neodráží skutečnou vůli žalované čerpat nadstandardní službu v podobě hotovostního inkasa a d) žalovaná je podle tohoto ujednání nucena tento poplatek platit i v případě, že by danou službu vůbec fakticky nevyužívala. Výši tohoto poplatku je tak kontextuálně třeba považovat za nepřiměřenou, a to jednoznačně v neprospěch spotřebitele. 8. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaná vstoupila s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázala zaplatit v osmapadesáti týdenních splátkách – maximálně – částku 44 220 Kč. Ze samotné žaloby přitom vyplynulo, že žalovaná do postoupení předmětné pohledávky zaplatila celkem částku 50 743 Kč, tedy částku, která částku, k jejímuž zaplacení se platně zavázala, nikoliv nepodstatně přesahuje. 9. V této souvislosti soud pro úplnost dodává, že se za této situace pro nadbytečnost nezabýval otázkou, zda je v daném kontextu možno považovat za platné rovněž ujednání o„ poplatku“ ve výši 6 600 Kč. 10. Prvním výrokem tohoto rozsudku proto soud žalobu v plném rozsahu zamítl, neboť uplatněný nárok žalobkyně nepožívá právní ochrany. 11. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, jenž by mohl být zvrácen doplněním žalobních tvrzení či označením dalších důkazů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem„ překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu. 12. O náhradě nákladů řízení konečně rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalované žádné procesně relevantní náklady řízení nevznikly.