7 C 263/2019-440 — Okresní soud v Domažlicích

1. Návrhem, který se dostal do dispozice soudu dne [datum], se žalobce dožadoval určení, že je vlastníkem nemovitostí KÚ [obec], [obec], [obec], [část obce] u [obec], [obec] u [obec], [obec] u [obec], [obec] u [obec], [název obce] na [název], [obec] u [obec], [obec], [obec], [obec] a [obec] a zapsaných v době převzetí státem ve složce Zemských desek [číslo]. 2. Žalobce tento svůj návrh odůvodnil tím, že Stání pozemkový úřad, Krajský [název úřadu] úřad pro [název] kraj dne [datum] rozhodl, že Ing. [jméno] – [jméno] [celé jméno žalobce] není vlastníkem nemovitostí v katastrálních územích [obec], [obec], [obec], [část obce] u [obec], [obec] u [obec], [obec] u [obec], [obec] u [obec], [název] na [název], [obec] u [obec], [obec], [obec], [obec], [část obce], [obec] a [obec]. Žalobce se svého nároku dožadoval po [název úřadu] úřadu rozhodnutí na základě knihovních vložek Zemských desek tak, jak jsou již výše specifikované. V případě Pozemkového úřadu, v jeho rozhodnutí tento ani nezjišťoval, o jaké pozemky a budovy konkrétně ve vztahu k panu [jméno] [celé jméno žalobce], jako konfiskované se jedná, o konkrétně pozemky a budovy je nárok uplatněn. Žalobce však argumentoval tím, že je to právě žalobce, který by měl vést kroky k potřebnému zjištění, respektive nést náklady spojené s identifikací jednotlivých pozemků tak, jak jsou žalobcem specifikovány, a to s poukazem na § 21a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.. 3. Právní předchůdce žalobce, zemřelý [jméno] [celé jméno žalobce], uplatnil jako oprávněná osoba podle § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., zákona č. 243/1992 Sb., a zákona č. 30/1996 Sb., a to dne [datum] u Okresního pozemkového úřadu v [obec] nárok na vydání předmětných nemovitostí. Předmětné nemovitosti byly konfiskované dekretem prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb., o konfiskaci, po [jméno] [celé jméno žalobce], dědovi žalobce. Tento nárok byl uplatněn podruhé, protože poprvé jako oprávněná osoba nebyl [jméno] [celé jméno žalobce] osobou trvale žijící k [datum] na území České republiky. Nález Ústavního soudu ČR a citované novely právních předpisů tento nedostatek překlenuly. Dědicem předmětného restitučního nároku se stal po smrti [jméno] [celé jméno žalobce] na základě dohody dědiců Ing. [jméno] – [jméno] [celé jméno žalobce]. 4. Právní předchůdce žalobce, jeho otec pan [jméno] [celé jméno žalobce], byl ve správním řízení uznán za oprávněnou osobu a takto s ním bylo v průběhu celého řízení zacházeno. Pokud jde o uplatněný restituční nárok podle ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., byla Česká národní rada zmocněna k vydání speciálního zákona, který upravil restituci majetku československých občanů, kteří ztratili majetek konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb., nebo č. 108/ 1945 Sb. Tímto zákonem je zákon ČNR číslo 243/1992 Sb. V dané konkrétní věci je nesporné, že majetek původního vlastníka pana [jméno] [celé jméno žalobce] byl konfiskován podle dekretu č. 12/ 1945. 5. Žalobce poukazoval na to, že předmět žaloby je dostatečně specifikován, původní orgán, který odmítl udělat identifikaci parcel, neumožnil přesné určení jednotlivých nemovitostí a jejich vlastníky. V daném případě je tak nezbytečně nutné, aby náklady spojené s oceněním věci, identifikací parcel a vyměření pozemků hradil stát. 6. Restitučním důvodem je pak to, jak je uvedeno již shora, podle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945. Předmětný restituční důvod není možno podřadit pod žádnou z majetkových křivd uvedených v zákoně č. 229/1991 Sb. Obsah restitučního nároku je specifikován ve správním spise výpisy ze zemských desek, které právní předchůdce žalobce správnímu orgánu doložil. V průběhu staletí pak předci dnešního žalobce vytvořili majetek v rozsahu, který pak konfiskací přešel na stát. Konfiskováno bylo v rozporu s tehdy platnými předpisy, neboť probíhalo řízení o zachování československého státního občanství podle úst. dekretu č. 33/ 1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské a s konfiskací se tak mělo vyčkat do rozhodnutí této otázky. 7. Žalobce vyzval všechny žalované a známé povinné osoby písemně k vydání nemovitosti. V případě pokud nebyl znám okruh povinných osob, bylo dostačující uplatnit obecně restituční nárok u příslušného pozemkového úřadu, kdy tento postup zvolil i právní předchůdce žalobce. 8. Žalobce uplatnil restituční nárok opakovaně u pozemkového úřadu, vyzval povinné osoby, aby případně s ním uzavřely dohodu o vydání věci. Konfiskováno bylo podle vyhlášek, na toto upozorňoval ve svém rozhodnutí i správní orgán. 9. Režim zákona č. 229/1991 Sb. je, pokud jde o výzvu povinným osobám, odlišný od ostatních restitučních předpisů. Vyžaduje zahájení správního řízení uplatněním nároku oprávněnou osobou u pozemkového úřadu, a zároveň vyzve povinnou osobu k vydání věci. Obsahem výzvy pak bylo vydání věci na základě schválené dohody povinné a oprávněné osoby. Případný nedostatek výzvy pak prekluzi restitučního nároku podle předmětného zákona nezpůsobí. Restituční nárok je zachován podáním k pozemkovému úřadu a teprve ve správním řízení se postupně zpřesňuje okruh povinných osob. Předmětná praxe pak plně odpovídá smyslu zákona, kdy se restitučního řízení účastní na jedné straně oprávněná osoba a na druhé straně jako povinná osoba současný vlastník nebo správce majetku – stát. Žalobce ponechal soudu prostor pro to, aby bylo případně jednáno i s jinými účastníky, než kteří jsou uvedeny v žalobě a žádal soud, aby vyžádal od katastrálního úřadu uznávací identifikaci parcel a to ke dni 24. 6. 1991, kdy se jedná o den nabytí účinnosti zákona, z níž by se dalo zjistit, kdo má být podle předmětného výkladu zákona účastníkem řízení a s těmito účastníky pak soud jednal. 10. V závěru předmětného návrhu žalobce připustil, že si je vědom toho, že zásadní podmínkou úspěšnosti restituční žaloby je prokázání československého státního občanství původního vlastníka [jméno] [celé jméno žalobce], narozeného [datum] [datum] a zemřelého [datum]. Řízení o zachování československého státního občanství podle dekretu prezidenta republiky č. 33/ 1945 Sb. prošlo nejrůznějšímu peripetiemi a do dnešního dne není skončeno. Žalobce podal návrh Ministerstvu vnitra ČR na vydání nového rozhodnutí o zachování československého občanství podle § 101 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb. Žalobce dále poukazoval na to, že návrh podaný u správního orgánu je stejným právním důvodem pro přerušení řízení v této věci, jako bylo dosavadní řízení o obnově řízení o zachování státního občanství [jméno] [celé jméno žalobce]. V tomto případě jde o stejně významné rozhodnutí o otázce státního občanství původního vlastníka, které je zásadní pro rozhodnutí v předmětném řízení. Žalobce je toho názoru, že nové správní řízení a nové rozhodnutí ve věci bude obsahovat všechny důkazy, které se žalobci podařilo zajistit během téměř 74 let trvajícího řízení o zachování státního občanství, je způsobilé samo o sobě obstát. Žalobce vstoupil do řízení o státním občanství svého děda po smrti svého otce, začal shromažďovat další důkazy pro předmětné řízení. Má za to, že námitka soudů, že v rámci řízení o obnově řízení, že mohl některé navrhované důkazy uplatnit dříve již on nebo jeho právní předchůdci, nejsou relevantní a jsou spíše výrazem subjektivního názoru a spekulace a přísně formálního přístupu dotčených soudů. Žalobce měl za to, že je potřeba připustit, že v restitučních věcech je navrhování důkazů vždy složité, a nastávají v něm vždy důkazně složité situace. V tomto ohledu poukazoval na judikaturu Ústavního soudu ČR, kdy obecné výkladové pravidlo restitučních předpisů by mělo vždy sledovat účel právní úpravy a ústavně souladným výkladem je tedy zpravidla výklad extenzivní, zákon a jeho jednotlivá ustanovení je nutno vykládat tak, aby jejich aplikací bylo možno dosáhnout účelu, které zákon sledoval, a to odčinit následky totalitního režimu. 11. Žalobce dále poukazoval na rozhodnutí v jiné právní věci, týkající se [příjmení] [jméno] [jméno] a [jméno] [příjmení]. 12. Z vyjádření žalovaného č. 1 č.l. 84 soud zjistil, že předmětnou žalobu neuznal, žalovaný polemizoval nad tím, že předmětná žaloba je neurčitě vymezena, měl za to, že je nedostatečně vymezen předmět, není zřejmé o jaké konkrétní pozemky v rámci žaloby o určení vlastnického práva se má jednat. Poukazoval na to, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a navrhoval zamítnutí žaloby. Žalovaný č. 1 zcela popřel, že by správní orgán vydal rozhodnutí na základě nedostatečně zjištěné skutkového stavu a že by jeho rozhodnutí bylo předčasné. Okresní pozemkový úřad [obec], právní předchůdce Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro [příjmení] kraj přerušil rozhodnutím ze dne [datum] řízení o návrhu právního předchůdce žalobce, o vydání zemědělských nemovitostí ze dne [datum], a to do doby než bude ukončeno správní řízení o žádosti o zachování československého státního občanství původního vlastníka nemovitostí pana [jméno] [celé jméno žalobce] a současně