10 C 59/2022-35 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se původně domáhala po žalované zaplacení částky 35 857 Kč s příslušenstvím a současně zaplacení smluvní pokuty ve výši 5 961,58 Kč, a to z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum]. 2. Žalovaná se k výzvě soudu k žalobě (resp. návrhu na vydání platebního rozkazu) v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila a k nařízenému jednáním se nedostavila. 3. Soud tak rozhodoval toliko na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, na jejichž podkladě zjistil, že účastnice řízení uzavřely dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru, z jejíhož titulu byl žalované poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč s tím, že v rámci osmačtyřiceti měsíčních splátek zaplatí žalovaná žalobkyni celkem částku 79 440 Kč, přičemž ve smlouvě byla deklarována„ zápůjční úroková sazba“ ve výši 59,78 % ročně; současně byla v bodu 6.5 smlouvy ujednána v případě (předčasného) zesplatnění úvěru smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny. Dále soud zjistil, že dne [datum] byla částka 30 000 Kč žalované vyplacena (na jí označený bankovní účet), a že před zesplatněním úvěru žalovaná ničeho nezaplatila. 4. Podáním ze dne [datum], patrně v návaznosti na poučení v obdobné věci žalobkyně, vedené zdejším soudem pod sp. zn. 11 C 25/2022, vzala žalobkyně žalobu částečně zpět s tím, že nepožaduje původně ujednaný úrok ve výši 59,78 % ročně, nýbrž pouze ve výši 11,75 % ročně. 5. Při jednání konaném dne [datum] soud žalobkyni seznámil s předběžným právním názorem, odvíjejícím se od závěrů přijatých např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. 33 Cdo 60/2021, že v předmětné smlouvě je neplatné ujednání o úroku, a to z důvodu jeho nepřiměřené výše. Jelikož tento právní názor soud žalobkyni vyjevil již ve skutkově obdobné věci (viz výše), nepovažoval soud za nutné poskytnout žalobkyni lhůtu k případnému doplnění (změně) žaloby, a na jednání přítomná právní zástupkyně žalobkyně ostatně o poskytnutí lhůty nepožádala a žalobu – po poučení – nedoplnila. 6. V této souvislosti je vhodné dodat, že jakkoli soud žalobkyni při jednání„ poučil“, že jí„ nově označený“ úrok ve výši 11,75 % ročně neodpovídá tehdejší výši repo sazby (přičemž snad na vysvětlenou: výše zákonného úroku z prodlení a výše repo sazby není totéž), žalobkyně setrvala – v rozsahu již učiněného částečného zpětvzetí – na svém žalobním nároku. 7. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a žalobkyní jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž ji neshledal jako celek za neplatnou (bez ohledu na procesní pasivitu žalované), když současně (viz shora) soud neshledal důvod pro označení smlouvy za absolutně neplatnou mj. i proto, že nebyla naplněna hypotéza ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. 8. V odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 60/2021, na který soud žalobkyni výslovně odkázal, dovolací soud mimo jiné uvedl:„ V rozsudku ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, pak Nejvyšší soud konkrétně uzavřel, že případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. V případě závěru o neplatnosti ujednání o úrocích pak soud určí zápůjční úrokovou sazbu podle § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako repo sazbu uveřejněnou Českou národní bankou platnou v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru“. 9. Je tak zjevné, že na základě citované úvahy je možno přistoupit k právní fikci, že si účastnice řízení v předmětné úvěrové smlouvě ujednaly úrok ve výši repo sazby uveřejněné Českou národní bankou platnou v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, tedy v daném případě ve výši 4,5 % ročně. 10. Soud proto prvním výrokem rozsudku žalobkyni přiznal jí uplatněný nárok v rozsahu poskytnuté jistiny, a to včetně„ moderovaného“ úroku, a v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku rovněž včetně zákonného úroku z prodlení. 11. Druhým výrokem současně soud uložil žalované povinnost zaplatit ujednanou smluvní pokutu, neboť na předmětném ujednání neshledal rozpor se zákonem, respektive nedospěl k závěru, že by vzhledem k rozhodným okolnostem věci mělo být namístě označit toto ujednání za rozporné s dobrými mravy. V důsledku procesní pasivity žalované pak soud neměl prostor ani pro úvahu, zda není namístě tuto smluvní pokutu přiměřeně snížit (srov. ustanovení § 2051 občanského zákoníku). 12. V rozsahu zpětvzetí soud třetím výrokem tohoto rozsudku řízení zastavil, neboť v tomto rozsahu vzala žalobkyně svoji žalobu zpět. 13. Čtvrtým výrokem pak v části, jež přes předchozí poučení neodpovídá shora uvedenému právnímu závěru, soud žalobu zamítl. 14. O nákladech řízení konečně rozhodl soud na základě ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tak, že žalobkyně má právo na náhradu 72 % jí účelně vynaložených nákladů řízení, neboť i v rozsahu zpětvzetí bylo namístě brát tuto část rozhodnutí jako pro žalobkyni nepříznivou, když zde zjevně nebyla naplněna zákonná hypotéza, podle které došlo ke zpětvzetí z důvodu pozdějšího chování žalované (srov. ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř.); za účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně přitom soud shledal vedle zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 091 Kč náklady zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve výši 2 780 Kč za účast na jednání u soudu a odměna v celkové výši 1 500 Kč podle ustanovení § 14b advokátního tarifu za první tři úkony právní služby. Dále účelně vynaložené náklady řízení představuje paušální náhrada hotových výdajů v celkové výši 600 Kč, náhrada cestovních výdajů spojených s účastí na jednáních v žalobkyní prokázané a vyúčtované výši 1 495 Kč (včetně náhrady za ztrátu času) a konečně náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 6 375 Kč ve výši 1 339 Kč. Za účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně proto soud považoval částku 9 805 Kč.