19 C 124/2022-34 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni plnění představující jistinu ve výši 46 059 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 15 752,18 Kč, vše z titulu dvou úvěrových smluv, uzavřených mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba] [právnická osoba] s. r. o. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěry, který jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla. 2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila a na žádné z nařízených jednání se – bez jakékoliv omluvy – nedostavila. 3. Soud tak z důvodu procesní pasivity žalované (respektive absence jakékoliv její procesní obrany) rozhodoval jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. 4. Jelikož se ve smlouvě o úvěru ze dne [datum] měla žalovaná zavázat platit za poskytnutý úrok ve výši 20 000 Kč úrok ve výši 63,39 % ročně a v následující smlouvě o úvěru ze dne [datum] úrok ve výši 55,86 % ročně, dospěl soud k závěru, že obě úvěrové smlouvy obsahují neplatné ujednání o výši sjednaného úroku, a proto žalobkyni poučil, že ve smyslu závěrů přijatých např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. 33 Cdo 60/2021 je nutno žalobu upravit tak, aby bylo vycházeno z premisy, že si strany ujednaly úrok ve výši tehdejší repo sazby, tedy ve výši 1,75 % ročně, nicméně že je současně třeba žalobu doplnit tak, aby z ní bylo zjevné, jakou celkovou částku z titulu těchto dvou smluv žalovaná zaplatila, přičemž pokud tak žalobkyně neučiní, bude žalobě vyhověno pouze v rozsahu prokázaného bezdůvodného obohacení žalované. 5. Na základě tohoto poučení žalobkyně žalobu (nadto po poskytnuté lhůtě) doplnila toliko tím, že uvedla, že žalovaná celkem zaplatila částku 29 970,26 Kč. 6. Za dané procesní situace tak soud dospěl k závěru, že žalobě je možno vyhovět toliko v rozsahu bezdůvodného obohacení žalované. 7. Z žalobkyní předložených listinných důkazů, jejichž korektnost zcela pasivní žalovaná z podstaty věci v řízení nikterak nezpochybnila, vyplývá, že z titulu dvou úvěrových smluv byla žalované právní předchůdkyní žalobkyně celkem vyplacena částka 52 500 Kč (srov. výpisy z účtu za měsíce březen, duben a září 2019 v přílohové obálce na č. l. 16). Pakliže tedy žalovaná zaplatila pouze částku 29 970,26 Kč, je možno uzavřít, že v rozsahu částky 22 529,74 Kč se žalovaná na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatila. 8. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku přitom platí, že kdo se bez spravedlivého důvodu na úkor jiného obohatí, musí mu příslušnou částku – v daném případě částku 22 529,74 Kč – vydat. Jelikož tak žalovaná dosud (patrně) neučinila, zavázal ji k tomu soud prvním výrokem tohoto rozsudku, přičemž v tomto rozsahu – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – vyhověl taktéž žalobkyni v jejím požadavku, aby žalovaná musela uhradit rovněž zákonný úrok z prodlení, a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky. 9. Druhým výrokem pak soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl. 10. Zamítnout tak soud musel rovněž žalobkyní původně uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty. Žalobkyně totiž – přes poučení – svým procesně velmi pasivním přístupem soudu via facti znemožnila přiznat jí žalované částky z titulu dvou předmětných úvěrových smluv, pročež za této situace bylo pojmově vyloučeno, aby soud uznal za důvodný nárok žalobkyně na zaplacení vyúčtované smluvní pokuty. 11. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalované žádné procesně relevantní náklady řízení nevznikly. 12. V této souvislosti je – zcela nad rozhodný rámec dané věci – vhodné poznamenat, že žalovaná svým podpisem celkem třikrát stvrdila přebrání„ obsílek“ na nařízená jednání, přesto se na žádné z nich – zcela bez omluvy – nedostavila. Žalovaná tak projevila mimořádnou neúctu nejen k ve věci rozhodujícímu soudu, ale rovně k celému justičnímu systému, jenž v daném případě v posledku poněkud paradoxně – přes to – chrání její hmotná i procesní práva.