19 C 151/2023-22 — Okresní soud v Domažlicích

1. Předmětem řízení je žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení dluhu z titulu neuhrazené ceny za odebrané koncové zařízení. 2. Žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyslovila souhlas s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 7. 2023 č. j. 19 C 151/2023-17 byl žalovaný vyzván, aby se ve lhůtě sedmi dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřil k věci samé a aby uvedl, zda souhlasí s tím, že soud rozhodne ve věci bez nařízení ústního jednání. Současně byl poučen, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání souhlasí. Žalovaný se v poskytnuté lhůtě (ani později) nevyjádřil, byly tak (byť toliko fikcí) splněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí bez nařízení ústního jednání podle ustanovení § 115a ve spojení s ustanovením § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř“). 3. Z žalobkyní vystavených faktur, respektive vyúčtování za období [datum] – [datum] se podává, že za nezaplacenou část ujednané ceny tzv. koncového zařízení („ chytrý televizor Samsung 65“) byla žalovanému vyúčtována celkem částka 10 873 Kč (respektive 16 873 Kč při depozitu 6 000 Kč). 4. K návrhu žalobkyně, jejíž obsah – podporovaný předloženými listinnými důkazy – nebyl žalovaným nikterak zpochybněn, tak vzal soud za prokázané, že žalovaný za zakoupené zboží dosud nezaplatil celkem částku 10 873 Kč. 5. Po právní stránce je třeba právní vztah mezi účastníky řízení hodnotit jako právní vztah založený inominátní smlouvou, uzavřenou v souladu s ustanovením § 1746 odst. 2 občanského zákoníku, ze dne [datum], jež v rozhodných ujednáních obsahově odpovídá kupní smlouvě, kterou upravují ustanovení § 2079 a násl. občanského zákoníku, přičemž v dané věci postačí uvést, že pro posouzení nároku žalobkyně je namístě závěr, že rozhodná smluvní ujednání neodporují žádné kogentní normě, a proto není důvod hodnotit předmětnou smlouvu jako (absolutně) neplatnou; nárok žalobkyně tak vychází z titulu mezi účastníky řízení uzavřené smlouvy, kterou je třeba považovat za platnou. 6. Protože žalovaný – ačkoliv k tomu dostal příležitost – nevyvrátil tvrzení žalobkyně, že dlužnou částku za„ zakoupené“ koncové zařízení nezaplatil, nezbylo soudu, než žalobě v plném rozsahu vyhovět, přičemž musel rovněž zohlednit, že jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku právo požadovat od dlužníka vedle samotného plnění také úroky z prodlení; výši úroků z prodlení stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, ve znění pozdějších předpisů. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 1 000 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a nákladů řízení uplatněných v souladu s ustanovením § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., podle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 200 Kč představující 100 Kč za každý ze dvou úkonů podle ustanovení § 2 odst. 1 uvedené vyhlášky.