19 C 162/2023-14 — Okresní soud v Domažlicích

1. Navrhovatel (označený v záhlaví tohoto rozsudku jako osvojenec) podáním ze dne [datum] prostřednictvím své obecné zmocněnkyně požádal zdejší soud o uznání cizozemského rozhodnutí o osvojení navrhovatele osvojitelem, označeným rovněž v záhlaví tohoto rozsudku, jakkoli mu v daném řízení nepřísluší status účastníka řízení, neboť uznání předmětného rozhodnutí navrhl toliko osvojenec. 2. Návrhem, jemuž soud tímto rozsudkem v plném rozsahu vyhověl, navrhovatel požádal o uznání rozhodnutí Prvoinstančního soudu v [název města], oddělení [název oddělení] ze dne [datum] sp. zn. [číslo], podle kterého se stal [celé jméno osvojence], [datum narození] osvojeným dítětem Jana [příjmení] [jméno], [datum narození], na území České republiky. 3. Jelikož v současnosti institut uznání rozhodnutí o osvojení není upraven žádným právním předpisem Evropské unie ani dvoustrannou mezinárodní smlouvou mezi Českou republikou a Belgickým královstvím, uplatní se v daném případě obecná právní úprava obsažená v zákoně č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. 4. Podle ustanovení § 16 odst. 2 zákona o mezinárodním právu soukromém přitom platí, že cizí rozhodnutí v nemajetkových věcech se uznávají ve zvláštním řízení podle čtvrtého odstavce, podle kterého soud rozhoduje o uznání rozsudkem, přičemž nemusí nařizovat jednání. K uznání cizího soudního rozhodnutí je místně příslušný okresní soud, který je obecným soudem toho, kdo uznání navrhuje, v daném případě jím tedy je obecný soud osvojence, jímž je zdejší soud. 5. Ustanovení § 62 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém stanoví, že účinky osvojení se řídí právním řádem státu, jehož jsou občany všichni účastníci v době osvojení, jinak právním řádem státu, v němž mají v době osvojení všichni účastníci obvyklý pobyt. V daném případě se tak osvojení řídilo právním řádem Belgického království s tím, že podle ustanovení § 63 odst. 1 zákona o mezinárodním právu soukromém platí, že byl-li v době osvojení osvojenec (tak jako osvojenec v posuzované věci) státním občanem České republiky, uznávají se cizí rozhodnutí o osvojení v České republice, a) jestliže se to nepříčí veřejnému pořádku, b) nebrání-li tomu výlučná pravomoc českých soudů a c) bylo-li by osvojení přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva. 6. Z navrhovatelem přiloženého ověřeného překladu uznávaného rozhodnutí vyplývá, že s osvojením souhlasí nejen osvojenec, ale rovněž jeho matka [jméno] [příjmení], [datum narození] i otec [jméno] [příjmení], [datum narození]. 7. Za dané situace má soud za to, že uznání rozhodnutí o osvojení navrhovatele nic nebrání, neboť ve věci není dána výlučná pravomoc českých soudů a osvojení (zletilého i nezletilého) by bylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva, jmenovitě podle ustanovení § 794 a násl. občanského zákoníku. Současně – i v návaznosti na posledně zmíněný závěr – je k dispozici rovněž úsudek, že uznání rozhodnutí o osvojení navrhovatele se nepříčí veřejnému pořádku České republiky. 8. O nákladech řízení konečně soud rozhodl s tím, že v daném případě jde o specifické řízení, ve kterém z povahy věci neexistuje osoba, jež by navrhovateli mohla (měla) nahradit jemu vzniklé náklady řízení. Soud proto rozhodl tak, že navrhovatel (osvojenec) nemá právo na náhradu nákladů řízení. K obdobnému závěru by ostatně vedla i přiměřená aplikace ustanovení § 23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.