19 C 245/2023-17 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se podaným návrhem domáhá po žalované zaplacení dluhu ve výši 54 100 Kč s příslušenstvím, jenž měl žalované vzniknout z titulu smlouvy, uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně dne [datum], o revolvingovém úvěru, podle které mohl být žalované – opakovaně – poskytnut úvěr až do limitu ve výši 20 000 Kč, a to při ujednaném úroku ve výši 16,90 % ročně; tento limit byl pak navýšen dodatkem ze dne [datum] na částku 50 000 Kč. 2. Žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyslovila souhlas s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání. 3. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 10. 10. 2023 č. j. 19 C 245/2023-15 byla žalovaná vyzvána, aby se ve lhůtě sedmi dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřila k věci samé a aby uvedla, zda souhlasí s tím, že soud rozhodne ve věci bez nařízení ústního jednání. Současně byla poučena, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání souhlasí. Žalovaná se ve stanovené lhůtě (ani později) nevyjádřila, byly tak (byť toliko fikcí) splněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí bez nařízení ústního jednání podle ustanovení § 115a ve spojení s ustanovením § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”). 4. Z žalobkyní předložených listin soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně – obchodní společnost [právnická osoba] – uzavřela s žalovanou dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru, a posléze dne [datum] dodatek, kterým byl navýšen úvěrový limit na částku 50 000 Kč. V rámci předmětné smlouvy se přitom žalovaná v ujednání pod čl. 1 zavázala hradit úroky z poskytnutého úvěru ve výši 16,90 % ročně, a to (po účinnosti dodatku) v měsíčních splátkách ve výši 1 500 Kč. Žalovaná však neuhradila ujednané splátky, v souladu s ujednáním v čl. 7 písm. b) smlouvy tak došlo dne [datum] k zesplatnění úvěru, čímž žalobkyni vznikla pohledávka ve výši 54 100 Kč, představující dlužnou jistinu ve výši 50 000 Kč, navýšenou o ujednané poplatky v celkové výši 4 100 Kč. Ke dni podání žaloby pak pohledávka žalobkyně (kterou nabyla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]) za žalovanou představovala žalovanou částku, tedy částku 54 100 Kč s příslušenstvím specifikovaným v první výroku tohoto rozsudku. 5. Po právní stránce hodnotil podepsaný soud předmětnou smlouvu jako smlouvu, jejíž jednotlivá ujednání je třeba podřadit (srov. Bejček, Šilhán a kol.: Obchodní smlouvy. Závazky v podnikání, 1. vydání, Praha: C. H. Beck 2015, s. 458) pod právní úpravu smlouvy o úvěru (viz ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku). Současně je namístě zdůraznit, že soud – zvláště v kontextu procesní pasivity žalované – neshledal prostor pro úsudek, že předmětná smlouva či některé její ujednání odporuje kogentnímu ustanovení zákona, dobrým mravům či veřejnému pořádku. 6. Z uvedených důvodů soud prvním výrokem tohoto rozsudku žalobě v plném rozsahu vyhověl, když uložil žalované povinnost zaplatit nejen dlužnou jistinu, ale rovněž kapitalizovaný i nekapitalizovaný smluvní úrok i zákonný úrok z prodlení, a to v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku ve výši stanovené v nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, ve znění pozdějších předpisů. 7. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. V daném případě byla žalobkyně ve věci plně úspěšná, a proto jí náleží právo na náhradu všech nákladů řízení, které k uplatnění svého práva – účelně – vynaložila. Předmětné náklady představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2 164 Kč, odměna za tři úkony právní služby v celkové výši 3 000 Kč, tři režijní paušály v celkové výši 900 Kč, a konečně náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ze součtu odměny a režijních paušálů. Soud přitom v případě odměny za tři úkony právní služby vyšel z analogické aplikace ustanovení § 14b advokátního tarifu, na jehož základě považuje za přiměřené přiznat žalobkyni za každý z těchto úkonů částku 1 000 Kč. Podle mínění podepsaného soudu je totiž tyto úkony nutno hodnotit v kontextu tzv. formulářových žalob, když je navíc zřejmé, že v rámci těchto tří úkonů v zásadě absentuje jakýkoliv právní rozbor dané věci (nehledě na skutečnosti zmíněné v následujícím odstavci). Na základě„ extrapolace“ proto soud vyšel z premisy, že v dané věci tarifní hodnota sporu představuje dvojnásobek ustanovením § 14b odst. 1 písm. c) boudu 3. advokátního tarifu předvídané odměny, a proto vyčíslil hodnotu jednoho úkonu v rozsahu částky 1 000 Kč za každý z nich (když zvolil výklad pro žalobkyni příznivější, neboť k dispozici je i úsudek, že některé z úkonů – z materiálního hlediska – vůbec nejsou úkony právní služby – viz rovněž dále). Celkem tak byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 6 883 Kč, kterou je žalovaná povinna uhradit s poukazem na ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení]. 8. V návaznosti na závěr o formulářovém charakteru dané věci (a v posledku zcela nad rozhodný rámec) podepsaný soud dodává, že předmětný návrh na vydání elektronického platebního rozkazu je třeba z obsahového hlediska označit za poněkud zmatečný, pouze v jistém rozsahu korespondující s předloženými důkazy. Jakkoli uvedená skutečnost soud, jenž přiměřeně zohlednil zásadu hospodárnosti řízení, nevedla k vydání usnesení, kterým by žalobkyni vyzval, aby doplnila svůj návrh, je současně zřejmé, že naznačená skutečnost může vést k otázce, zda je vůbec namístě v daném případě považovat zastoupení advokátem za účelně vynaložený náklad řízení.