19 C 20/2024-24 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 90 424,10 Kč s příslušenstvím z titulu dluhu žalovaného v rámci právního vztahu, založeného mezi účastníky řízení smlouvou o (spotřebitelském) úvěru.2. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 5. 2. 2024 č. j. 19 C 20/2024-19 byl žalovaný vyzván, aby se ve lhůtě sedmi dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřil k žalobě a aby uvedl, zda souhlasí s tím, že soud rozhodne ve věci bez nařízení ústního jednání. Současně byl poučen, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání souhlasí. Žalovaný se ve stanovené lhůtě (ani později) nevyjádřil, byly tak (byť toliko fikcí) splněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí bez nařízení ústního jednání podle ustanovení § 115a ve spojení s ustanovením § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), neboť souhlas s rozhodnutím bez jednání dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.3. Soud tak rozhodoval toliko na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, přičemž v kontextu procesní pasivity žalovaného, jenž v řízení neuplatnil žádnou procesní obranu, dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.4. Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne , datum, Smlouvu o hotovostním úvěru „, číslo, , na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 201 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit v rámci 96 měsíčních splátek ve výši 3 037,59 Kč (mezi účastníky řízení byl sjednán úrok ve výši 4,9 % ročně). Žalovaný však podle nevyvrácených tvrzení žalobkyně ujednané splátky řádně a včas nehradil, pročež žalobkyně úvěr dne , datum, zesplatnila. Ke dni podání návrhu přitom činila pohledávka žalobkyně – jde-li o samotnou jistinu – částku 90 424,10 Kč.5. Uvedená skutková zjištění přitom vyplývají z žalobkyní předložených listinných důkazů, v prvé řadě z předmětné úvěrové smlouvy a příslušných výpisů z daného úvěrového účtu (srov. listinné důkazy v přílohové obálce na č. l. 16).6. Po právní stránce hodnotil soud předmětnou smlouvu jako smlouvu o úvěru (viz ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku), respektive smlouvu o spotřebitelském úvěru, podléhající regulaci zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Současně je namístě zdůraznit, že soud nedospěl k závěru, že by žalobkyně před poskytnutím úvěru žalovanému řádně nezkoumala jeho úvěruschopnost, přičemž soud rovněž neshledal prostor pro úsudek, že předmětná smlouva či některé její ujednání odporuje kogentnímu ustanovení zákona, dobrým mravům či veřejnému pořádku.7. Z uvedených důvodů soud prvním výrokem tohoto rozsudku žalobě v plném rozsahu vyhověl, když uložil žalovanému povinnost zaplatit nejen dlužnou jistinu, ale rovněž kapitalizovaný i nekapitalizovaný smluvní úrok i zákonný úrok z prodlení, a to v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku ve výši stanovené v nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, ve znění pozdějších předpisů.8. Pro úplnost se sluší dodat, že na shora uvedených závěrech nic nemění skutečnost, že žalovaný o předmětném soudním řízení patrně nemá žádné povědomí; je totiž na osobě průměrného rozumu, aby si pravidelně vyzvedávala poštovní zásilky na adrese evidovaného trvalého pobytu, tím spíše pak, jde-li o adresu obecního či městského úřadu. Jinak řečeno, z procesního hlediska nemůže jít k tíži žalobkyně, že se žalovaný rozhodl využít „dobrodiní“ zákonodárce a evidoval si trvalý pobyt na adrese, na které si ovšem v rozporu se zásadou, podle které „právo přeje bdělým“, nepřebírá poštovní zásilky.9. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. V daném případě byla žalobkyně ve věci plně úspěšná, a proto jí náleží právo na náhradu všech nákladů řízení, které k uplatnění svého práva – účelně – vynaložila. Předmětné náklady představuje soudní poplatek ve výši 3 617 Kč, odměna za tři úkony právní služby podle ustanovení § 14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), na jehož základě považuje soud za přiměřené přiznat žalobkyni za každý ze tří úkonů právní služby částku 1 000 Kč, a dále tzv. paušální náhrada hotových výdajů v celkové výši 900 Kč. Podle mínění podepsaného soudu je tři úkony právní služby nutno hodnotit v kontextu tzv. formulářových žalob, když je navíc zřejmé, že v rámci těchto tří úkonů v zásadě absentuje jakýkoliv právní rozbor dané věci, respektive právní rozbor, jenž by byl „vytvořen“ toliko pro předmětnou věc. Na základě „extrapolace“ proto soud vyšel z premisy, že v dané věci tarifní hodnota sporu představuje dvojnásobek ustanovením § 14b odst. 1 písm. c) bodu 3. advokátního tarifu předvídané odměny, a proto vyčíslil hodnotu jednoho úkonu v rozsahu částky 1 000 Kč za každý z nich. Celkem tak účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně – včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 819 Kč – představují částku 8 336 Kč.