19 C 60/2024-24 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhá vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni celkem částku 10 180,66 Kč, a to zaprvé požadavkem, aby jí zaplatila částku 3 304,81 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 86,80 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 39,79 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 857,85 Kč od , datum, do zaplacení a úrok ve výši 23,19 % ročně z částky 857,85 Kč od , datum, do zaplacení, zadruhé požadavkem, aby jí zaplatila částku 3 938,99 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 117,03 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 238,26 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 1 073,57 Kč od , datum, do zaplacení a úrok ve výši 23,43 % ročně z částky 1 073,57 Kč od , datum, do zaplacení, a zatřetí požadavkem, aby jí zaplatila částku 2 936,86 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 79,77 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 137,09 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 788,43 Kč od , datum, do zaplacení a úrok ve výši 22,68 % ročně z částky 788,43 Kč od , datum, do zaplacení. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěry, které jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla.2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Současně (byť toliko fikcí) ve smyslu ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřila souhlas s rozhodnutím věci bez jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř.; obdobný souhlas dala žalobkyně již v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě předmětnými smlouvami o spotřebitelském úvěru, uzavřenými mezi společností , právnická osoba, a žalovanou, a příslušnými tabulkami umoření (vše v přílohové obálce na č. l. 15).4. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně nejprve dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 20 000 Kč, za což měla žalovaná v čtyřiadvaceti měsíčních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 51 103 Kč s tím, že částku 1 500 Kč představoval poplatek za zpracování spotřebitelského úvěru a částku 4 042 Kč poplatek za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení, přičemž bylo současně ujednáno „doplňkové pojištění“ za pojistné ve výši 3 096 Kč; samotné úroky pak měly představovat částku 22 465 Kč při deklarovaném úroku ve výši 86 % ročně. Poté dne , datum, žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně další smlouvu, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 27 000 Kč, za což měla žalovaná v osmasedmdesáti týdenních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 52 691 Kč s tím, že částku 1 500 Kč představoval poplatek za zpracování spotřebitelského úvěru a částku 5 398 Kč poplatek za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení, přičemž bylo současně ujednáno „doplňkové pojištění“ za pojistné ve výši 2 340 Kč; samotné úroky pak měly představovat částku 16 453 Kč při deklarovaném úroku ve výši 69 % ročně. Konečně dne , datum, žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně v pořadí třetí smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 36 000 Kč, za což měla žalovaná v čtyřiadvaceti měsíčních splátkách právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 76 576 Kč s tím, že částku 1 500 Kč představoval poplatek za zpracování spotřebitelského úvěru a částku 7 816 Kč poplatek za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení; samotné úroky pak měly představovat částku 31 260 Kč při deklarovaném úroku ve výši 69 % ročně.5. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvami o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.6. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětné úvěrové smlouvy je možno považovat za platné, a to v tom smyslu, že není důvod je hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatné.7. Podepsaný soud se nicméně konstantně domnívá, že odměna poskytovatele spotřebitelského úvěru má být zpravidla vyjádřena v ujednání o smluvním úroku. V případě všech citovaných poplatků je přitom z textu smlouvy zjevné, že za tyto poplatky v zásadě žalovaná žádné nadstandardní služby neobdržela, pročež pojmenování těchto poplatků nelze než označit za „sofistikované floskule“, které mají patrně odsunout do pozadí skutečnost (viz ustanovení § 557 občanského zákoníku), že ve svém důsledku tato ujednání postrádají potřebný synallagmatický charakter ujednání, vyznačující se vždy v určité míře mechanismem quid pro quo. Jinými slovy řečeno, podepsaný soud má za to, že inkriminovaná ujednání představují via facti zastřená „ujednání“ o úroku.8. Jelikož současně platí, že i „nezastřený úrok“ byl sjednán v případě všech tří smluv ve výši, kterou je nutno označit za nepřiměřeně vysokou, soud v souladu se závěry přijatými v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 60/2021 („v případě závěru o neplatnosti ujednání o úrocích pak soud určí zápůjční úrokovou sazbu podle § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako repo sazbu uveřejněnou Českou národní bankou platnou v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru“) přikročil k modifikaci daného právního vztahu v tom smyslu, že je možno přikročit k právní fikci, na jejímž základě si žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně v předmětné úvěrové smlouvě ujednaly úrok ve výši repo sazby uveřejněné Českou národní bankou platnou v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru.9. Jde-li o ujednání o poplatku „za zpracování spotřebitelského úvěru“, shledal jej soud – v daném kontextu – za platné, neboť zohlednil skutečnost, že v případě, kdy si spotřebitel půjčuje relativně nízkou finanční částku (přičemž současně vstupuje do „hry“ i fakt, že žádná bankovní instituce by žalované v dané době úvěr patrně neposkytla), reálně nemusí pouze úrok, jenž je úrokem nepříčícím se právnímu řádu, pokrýt veškeré skutečné (resp. účelně vynaložené) náklady poskytovatele úvěru. Ujednání o poplatku za zpracování spotřebitelského úvěru tak podle mínění soudu není namístě považovat – bez dalšího – za neplatné, neboť sjednaný poplatek není nepřiměřeně vysoký.10. Pro úplnost je vhodné výslovně uvést, že jde-li o „doplňkové pojištění“, shledal soud toto „ujednání“ absolutně neplatným, neboť z textu smlouvy vůbec nevyplývá, jakého protiplnění se žalované za sjednaný poplatek má dostat. Žádnou argumentaci v tomto ohledu ostatně neobsahuje ani předmětný návrh žalobkyně.11. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaná vstoupila s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázala zaplatit v ujednaných splátkách postupně částku 21 500 Kč s úrokem ve výši 1 % ročně, částku ve výši 28 500 Kč s úrokem ve výši 0,25 % ročně a částku 37 500 Kč s úrokem ve výši 0,25 % ročně.12. Z údajů o platbách žalované, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaná v rozhodné době z titulu první smlouvy celkem zaplatila částku 32 869 Kč, z titulu druhé smlouvy částku 34 476 Kč a z titulu třetí smlouvy částku 37 840 Kč.13. Podepsaný soud tak má za to, že dluh žalované zanikl dříve, než právní předchůdkyně žalobkyně převedla domnělé pohledávky na žalobkyni, neboť je zjevné, že celkem se žalovaná – platně – zavázala zaplatit částku 87 500 Kč (s výše označeným „modifikovaným“ úrokem), přičemž z titulu těchto tří smluv celkem zaplatila částku 105 185 Kč.14. Prvním výrokem rozsudku proto soud žalobu v plném rozsahu zamítl, neboť žalobkyní uplatněný nárok nepožívá právní ochrany.15. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni poučení ve smyslu ustanovení § 118a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr by pro žalobkyni měl být znám z celé řady obdobných právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem „překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.16. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalované žádné procesně relevantní náklady nevznikly.