10 C 10/2024-36 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá vydání rozhodnutí, jímž by byla žalovanému uložena povinnost uhradit mu částku 450 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. Žalobce se zaplacení této částky domáhá z titulu smlouvy o půjčce, kterou dne , datum, uzavřel se žalovaným, kdy žalovanému zapůjčil částku 450 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku žalobci vrátit do , datum, . Přestože byl žalovaný žalobcem dvakrát vyzván k vrácení zápůjčky, žalovaný ničeho nevrátil.2. Žalovaný se k nařízenému ústnímu jednání (bez jakékoliv omluvy) nedostavil a k věci se nikterak nevyjádřil.3. Z účastnické výpovědi žalobce vyplynulo, že žalovanému jakožto kamarádovi zapůjčoval opakovaně vyšší finanční částky. V jednu dobu mu žalovaný dlužil částku 800 000 Kč a jelikož nebylo zcela zjevné, že bude schopen vše řádně splácet, uzavřeli spolu pro dluh, který ke dni , datum, činil 450 000 Kč, předmětnou smlouvu o půjčce.4. Z kopie smlouvy označené jako „Smlouva o půjčce“ ze dne , datum, (viz č. l. 5) se podává, že žalobce téhož dne přenechal žalovanému částku 450 000 Kč a žalovaný se tuto částku zavázal žalobci vrátit do , datum, .5. Z výzvy k zaplacení peněžité pohledávky ze dne , datum, (na č. l. 6) vyplývá, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě částky 450 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení, a rovněž k úhradě vyčíslených nákladů právního zastoupení, to vše ve lhůtě sedmi dnů ode dne odeslání výzvy. Výzvou ze dne , datum, (na č. l. 8) pak žalobce opětovně vyzval žalovaného k plnění dlužné částky.6. Na základě shora označených důkazů dospěl soud k (skutkovému) závěru, že žalobce poskytl v minulosti opakovaně finanční plnění, jež ke dni , datum, představovalo částku 450 000 Kč (což žalovaný stvrdil svým podpisem), a žalovaný se zavázal žalobci tuto částku vrátit (uhradit) nejpozději do , datum, , avšak ani přes opakované výzvy žalobci v posledku žalovanou částku nevrátil.7. Vzhledem k obsahu účastnické výpovědi žalobce připadalo v úvahu uzavřenou smlouvu posoudit jako uznání dluhu ve smyslu ustanovení § 2053 občanského zákoníku; podle tvrzení žalobce mu žalovaný dlužil větší finanční obnos, a tuto skutečnost účastníci po čase písemně „stvrdili“. Jakkoli se nejedná o zcela standardní postup, soud bere současně v potaz, že v určitých, zvláště pak „podnikatelských kruzích“ může jít o běžnou zvyklostem.8. Soud však nemohl zcela přehlédnout skutečnost, že předmětná listina neobsahuje označení důvodu (kauzy) dluhu, pročež zjevně nedošlo k naplnění hypotézy ustanovení § 2053 občanského zákoníku. Soud tudíž posoudil smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným jako smlouvu o zápůjčce ve smyslu ustanovení § 2390 občanského zákoníku, podle něhož přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Předmětem předložené smlouvy totiž bylo přenechání finanční částky žalovanému se stanovením termínu, kdy měly být peníze vráceny žalobci. Žalovaný pak skutečnost, že mu byla částka 450 000 Kč skutečně poskytnuta, nejen stvrdil svým podpisem, ale ani v řízení (a nejen v tomto ohledu) ničeho nenamítal. Podle podepsaného soudu tak došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce, neboť reálný charakter tohoto kontraktu byl v daném případě naplněn tím, že k poskytnutí finančního plnění žalovanému (jakkoli poněkud jiným „mechanismem“, než jak je uvedeno ve smlouvě) opravdu došlo.9. Pro úplnost se současně sluší uvést, že žalobcem uplatněná pohledávka vznikla až po (pravomocném) rozhodnutí o úpadku v insolvenčním řízení vedeném proti žalovanému u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , insolvenční spisová značka, (usnesením ze dne , datum, byl mimo jiné zjištěn úpadek žalovaného). Žalobce tudíž ani nemohl žalovanou pohledávku vůči žalovanému uplatnit v daném insolvenčním řízení přihláškou [§ 109 odst. 1 písm. a) a contrario zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“)]. Přestože bylo prvotně usnesením zdejšího soudu ze dne , datum, deklarováno, že po vydání usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne , datum, č. j. , insolvenční spisová značka, , jímž byl na majetek žalovaného coby dlužníka prohlášen konkurs, došlo podle ustanovení § 263 insolvenčního zákonu k přerušení předmětného řízení o zaplacení částky 450 000 Kč s příslušenstvím, dospěl soud posléze k závěru, že k deklarovanému přerušení řízení v posledku nedošlo, neboť předmětné řízení – právě proto, že žalobce předmětnou pohledávku nemohl do insolvenčního řízení přihlásit – nesouvisí s právy a povinnostmi týkajícími se majetkové podstaty žalovaného; uvedená skutečnost však bez dalšího nic nemění na tom, že za trvání konkursu na majetek žalovaného je inkriminovaná pohledávka reálně neexekvovatelná (což ovšem představuje nikoliv nespravedlivý důsledek faktu, že žalobce žalovanému zapůjčoval vysoké finanční částky v době, kdy mohl „tušit“, že je žalovaný v úpadku).10. Soud z uvedených důvodů podané žalobě plně vyhověl, neboť žalovaný svůj závazek vyplývající ze smlouvy nesplnil a nevrátil žalobci zapůjčené finanční prostředky v ujednaném termínu (tedy do , datum, ), čímž se rovněž dostal do prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku. Soud proto žalobci přiznal rovněž právo na zákonný úrok z prodlení ve výši požadované žalobcem, přičemž – jakkoli by žalobce měl podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. nárok na zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně, neboť k prodlení došlo v prvém pololetí roku 2021 – soud ve smyslu zásady ultra petitum partium iudex condemnare non potest nemůže přiznat žalobci více, než podanou žalobou žádá.11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť žalobce měl ve věci plný úspěch. Soud proto žalobci přiznal nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 54 141,50 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 22 500 Kč a dále odměny a náhrady hotových výdajů jeho právního zástupce. Při stanovení sazby za jeden úkon právní služby vycházel soud z tarifní hodnoty ve výši 450 000 Kč podle ustanovení § 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do , datum, , (dále jen „advokátní tarif“) ve spojení s ustanovením § 7 bodu 6. advokátního tarifu, právnímu zástupci žalobce tak náleží odměna ve výši 10 100 Kč za jeden úkon právní služby. Právní zástupce žalobce ve věci učinil celkem tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé a jednoduchá výzva k plnění), přičemž za jednoduchou výzvu mu náleží odměna ve výši jedné poloviny [§ 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu]. Za každý úkon právní služby mu náleží rovněž paušální náhrada hotových výdajů ve smyslu ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu po 300 Kč, a dále náhrada za daň z přidaného hodnoty ve výši 21 % z částky 26 150 Kč, tedy částka 5 492 Kč.