19 C 2/2026-18 — Okresní soud v Domažlicích

1. Žalobkyně se domáhá po žalované zaplacení částky 85 557,13 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 5 382,68 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7 840,80 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 73 657,68 Kč od , datum, do zaplacení a úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 72 157,68 Kč od , datum, do zaplacení, a to z titulu smlouvy o úvěru, uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně.2. Žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vyslovila souhlas s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání.3. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne , datum, č. j. 19 C 2/2026-16 byla žalovaná vyzvána, aby se ve lhůtě sedmi dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřila k věci samé a aby uvedla, zda souhlasí s tím, že soud rozhodne ve věci bez nařízení ústního jednání. Současně byla poučena, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím soudu bez nařízení ústního jednání souhlasí. Žalovaná se ve stanovené lhůtě (ani později) nevyjádřila, byly tak splněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí bez nařízení ústního jednání podle ustanovení § 115a ve spojení s ustanovením § 101 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”).4. Soud na základě žalobkyní předložených listinných důkazů (a v kontextu procesní pasivity žalované, jež v řízení neuplatnila žádnou procesní obranu) dospěl k následujícím skutkovým závěrům.5. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, v prvé řadě smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , uzavřenou mezi obchodní společností , právnická osoba, a žalovanou.6. Na základě těchto listinných důkazů dospěl soud k závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru, podle které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 80 000 Kč, za což měla žalovaná v rámci neurčitých splátek právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit celkem částku 102 959 Kč, to ovšem za předpokladu, že úvěr bude „sjednán na období jednoho roku“. Právní předchůdkyně žalobkyně navíc deklarovala možnost výši úroku – sjednanou na 48 % ročně – jednostranně změnit.7. Po právní stránce soud posoudil právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako právní vztah založený smlouvou o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.8. Soud přitom dospěl k závěru, že předmětnou úvěrovou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji hodnotit – jako celek – jako (absolutně) neplatnou.9. Platným ovšem bez dalšího nemohl soud shledat ujednání o úroku, jenž byl sjednán způsobem, kterému nelze přiznat právní ochranu již proto, že v přiložených informacích o spotřebitelském úvěru je žalované předložena zjevně klamavá „informace“, že za úvěr ve výši 80 000 Kč zaplatí pouze částku 102 959 Kč. Ujednání o úroku ve výši 48 % ročně je tak podle mínění podepsaného soudu namístě s přihlédnutím k celkové struktuře smluvních ujednání označit za nepřiměřeně vysokou, soud proto v souladu se závěry přijatými v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 60/2021 („v případě závěru o neplatnosti ujednání o úrocích pak soud určí zápůjční úrokovou sazbu podle § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako repo sazbu uveřejněnou Českou národní bankou platnou v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru“) přikročil k modifikaci daného právního vztahu v tom smyslu, že je možno aplikovat právní fikci, na jejímž základě si žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně v předmětné úvěrové smlouvě ujednaly úrok ve výši repo sazby uveřejněné Českou národní bankou platnou v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru.10. Při zohlednění všech potenciálně relevantních skutečností je tak podle mínění soudu v projednávané věci nutno vyjít z premisy, že žalovaná vstoupila s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázala zaplatit částku 80 000 Kč s úrokem ve výši 5,75 % ročně.11. Z údajů o platbách žalované, obsažených v žalobě, přitom vyplynulo, že žalovaná v rozhodné době celkem zaplatila jen a pouze částku 12 870 Kč.12. Podepsaný soud tak má za to, že po žalované je nutno požadovat, aby žalobkyni zaplatila částku 67 130 Kč, a to – v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku – včetně v prvním výroku tohoto rozsudku specifikovaného příslušenství.13. Pro pořádek je vhodné taktéž zdůraznit, že soud nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť a) závěr o neplatnosti dílčích ujednání je závěrem právním (nikoliv skutkovým, pročež tento závěr nemůže být zvrácen doplněním tvrzení či důkazních návrhů), a b) tento (či obdobný) závěr je žalobkyni znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež pro ni nemůže být závěrem „překvapivým“ ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.14. Druhým výrokem tedy soud z výše uvedených důvodů žalobu v části, ve které žalovaný nárok nepožívá právní ochrany, zamítl.15. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má pak oporu v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo na náhradu 57 % jí účelně vynaložených nákladů. Tyto náklady představuje vedle zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 947 Kč odměna advokáta za tři úkony právní služby podle ustanovení § 11 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 7 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy se jedná o odměnu v celkové výši 12 180 Kč a tři režijní paušály v celkové výši 1 350 Kč, a konečně jde o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ze součtu odměny a režijních paušálů, tedy o částku 2 841 Kč. Celkem tak čítají žalobkyní účelně vynaložené náklady řízení částku 19 318 Kč.