42 C 42/2021-37 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobce se žalobou podanou dne 27. 1. 2021 domáhal po žalované zaplacení částky 5 000 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 18. 7. 2018 s odůvodněním, že předmětnou částku v roce 2018 půjčil na základě ústní dohody žalovaného na nákup léků pro její nemocnou matku s tím, že mu tuto částku žalovaná vrátí, až bude solventní. Do dne 7. 1. 2021 mu však žalovaná částku nevrátila, a pokud k tomuto byla žalobcem vyzývána, reagovala tak, že peníze vrátí,„ až bude mít, až bude dědit“ a podobně. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. 3. K jednání soudu nařízenému na 14. 10. 2021 se žádný z účastníků nedostavil, přitom předvolání k jednání bylo oběma řádně doručeno, žalobci dne 7. 9. 2021 a žalované dne 20. 9. 2021, žádný z účastníků pak svoji neúčast u jednání neomluvil, a vzhledem k tomu, že lhůta k přípravě k jednání byla u obou procesních stran zachována, soud ve smyslu § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti. 4. Pokud jde o dokazování ve věci, soud předně vycházel ze skutkových tvrzení žalobce tak, jak byly vymezeny v podané žalobě, když pro právní posouzení daného sporu, byla tato naprosto dostatečná, když tato skutková tvrzení identifikovala určitý skutkový stav spočívající v tom, že žalobce přenechal žalované částku 5 000 Kč na základě ústní dohody, aby žalovaná mohla zaplatit léky pro svou nemocnou matku s tím, že žalobce očekával vrácení těchto finančních prostředků, avšak strany si nesjednaly konkrétní termín vrácení dluhu a ujednaly si, že žalovaná žalobci peněžní prostředky vrátí, až je bude mít. Takto vylíčenému skutkovému základu uplatněného nároku odpovídá, dle názoru soudu, právní posouzení podle ustanovení § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, upravující smlouvu o půjčce (blíže odůvodněno níže v rámci právního hodnocení věci), kdy doba plnění byla ponechána na vůli dlužníka (§ 1960 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), přitom žalováno bylo na plnění, ačkoliv doposud nenastala splatnost dluhu. Soud tedy v tomto směru, kdy i v případě prokázání žalobních tvrzení by nebylo možno podle hmotného práva vyhovět uplatněnému žalobnímu návrhu, neprováděl žádné dokazování ve věci. 5. Podle § 1960 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je-li podle smlouvy dlužník oprávněn, aby určil čas plnění, a neurčí-li jej v přiměřené době, určí jej na návrh věřitele soud podle okolností případu. 6. Podle § 79 odst. 1 věty první, druhé a čtvrté o.s.ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou. Žalobce je podle této právní úpravy náležitostí žaloby povinen vylíčit v žalobě kromě jiného rozhodující skutečnosti, to znamená vymezit skutek, který má být předmětem řízení, přičemž z obsahu žaloby musí být patrno, čeho se domáhá (žaloba musí obsahovat řádný žalobní návrh). Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže nárok na peněžité plnění vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 643/2000). Skutkovým vymezením nároku v žalobě je soud vázán. Pokud tedy žalobce v rámci svých skutkových tvrzení v řízení vylíčil skutkové okolnosti tak, že žalobce přenechal žalované částku 5 000 Kč na základě její žádosti, aby žalovaná mohla zaplatit léky pro svou matku s tím, že žalobce očekával vrácení těchto finančních prostředků, kdy si strany ujednaly, že žalovaná žalobci peněžní prostředky vrátí, až je bude mít, soud právně posoudil takto vylíčený skutkový stav podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jako smlouvu o zápůjčce uzavřenou mezi stranami. Vzhledem však k tomu, co bylo žalobcem tvrzeno o době splnění dluhu žalované, kdy bylo zejména tvrzeno, že strany si dobu splnění dohodly tak, že„ dlužník zaplatí, až bude moci“, jedná se o formulaci jednoznačně spadající pod výše citované ustanovení § 1960 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdy je doba splnění ponechána na vůli dlužníka a věřitel v těchto případech sám nemůže určit, kdy má dlužník plnit. Případná výzva k plnění je tak bez právních účinků. Jedinou možností věřitele v případě, že dlužník se nemá k plnění, pak je podání žaloby na určení splatnosti dluhu, jako žaloby na nahrazení projevu vůle dlužníka, nikoli přímo na plnění dluhu, neboť takovou žalobu je na místě zamítnout pro její předčasnost, když splatnost je jedním ze základních předpokladů úspěšnosti žaloby na plnění. Takto proto soud žalobní nárok žalobce, vymezený jednoznačně jeho skutkovými tvrzeními, zamítl neprováděje dokazování za účelem zjišťování skutkového stavu věci ve smyslu § 153 odst. 1 o.s.ř., když tento nárok byl předčasný. Dle názoru soudu nebylo v řízení ani na místě žalobce poučovat o tom, jakým způsobem má z uplatněných tvrzení žalovat, neboť kdyby soudu takto postupoval, má za to, že by překročil meze § 5 o.s.ř. redukující poučovací povinnost soudu na poučení účastníků o jejich procesních právech a povinnostech, a porušil by též zásadu rovnosti stran v neprospěch žalované (blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 25 Cdo 2002/2002). 7. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném řízení měla plný úspěch žalovaná a žalobci by tak vznikla povinnost dle uvedeného zákonného ustanovení nahradit žalované všechny jí účelně vynaložené náklady celého řízení. Na straně žalované však žádné takové prokazatelné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.