42 C 93/2021-26 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem řízení bylo zaplacení celkové částky 2 000 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení v zákonné výši specifikované ve výroku rozsudku shora z této částky, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit žalobkyni na základě skutečnosti, že byl dne 3. 2. 2011 ošetřen a vyšetřen v protialkoholní a záchytné stanici žalobkyně a v souvislosti s tímto ošetřením, vyšetřením a následným pobytem vznikla žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni právě částku 2 000 Kč, kdy tuto svoji povinnost přitom dne 4. 2. 2011 uznal písemně co do důvodu a výše a zavázal se danou částku uhradit nejpozději do 18. 2. 2011. Svůj dluh však neuhradil, byť byl žalobkyní o úhradu řádně upomínán. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci usnesením ze dne 4. 3. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř.), souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 14. 8. 2021, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas už v žalobě. 4. V dané věci se soud nejprve musel zabývat otázkou, zda je založena jeho pravomoc a příslušnost k projednání věci. Soud daný vztah posoudil jako vztah závazkový, v němž se na straně žalovaného v řízení vyskytl tzv. cizí prvek, když žalovaný je státním občanem Slovenska, žijícím v současné době na území České republiky, zatímco na straně žalobkyně vystupuje právnická osoba zřízená podle českého právního řádu a se sídlem na území České republiky. Soud tedy rovněž zkoumal, zda je z pohledu mezinárodního práva příslušný rozhodnout danou věc. Mezi Českou republikou a Slovenskou republikou přitom není uzavřena bilaterální smlouva, kterou by se řešila pravomoc soudů ve věcech smluvních závazkových vztahů, nicméně jak Česká republika, tak Slovensko jsou členy Evropské unie a jsou tedy vázány i předpisy práva EU. Vzhledem ke skutečnosti, že pro Evropskou unii bylo přijato nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, a toto nařízení je přímo použitelným právním aktem sekundárního práva v členských státech EU ve smyslu čl. 288 Smlouvy o fungování evropské unie, které má, na rozdíl od mezinárodních smluv, v rozsahu své působnosti vždy aplikační přednost jak před zákonem č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, tak podle svého čl. 69, v němž nařízení stanoví, že nahrazuje mezi členskými státy úmluvy upravující stejné věci, na které se vztahuje toto nařízení. Příslušnost českého soudu je pak v souladu s tímto nařízením dána podle kapitoly II, oddílu 1, článku 4 bodu 2 (podle něhož na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, které se používají na jeho vlastní příslušníky). Dle názoru soudu lze s ohledem na toto ujednání konstatovat, že je založena příslušnost českého soudu projednat tento spor a je dána i místní příslušnost zdejšího soudu, když žalovaný je hlášen k trvalému pobytu na adrese spadající pod místní příslušnost zdejšího soudu. Pokud pak jde o rozhodné právo, kterým se daný smluvní vztah bude řídit, soud zde vycházel z čl. 25 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a rady č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), podle něhož toto nařízení se použije mezi členskými státy přednostně ve vztahu k úmluvám uzavřeným výlučně mezi dvěma a více členský mi státy v rozsahu, ve kterém se týkají oblastí upravených tímto nařízením. Podle čl. 4 písm. b) tohoto nařízení v míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno podle čl. 3, a aniž jsou dotčeny články 5 až 8, je právo rozhodné pro následující smlouvy určeno tak, že smlouva o poskytování služeb se řídí právem země, v níž má poskytoval obvyklé bydliště, tj. v daném konkrétním případě právem českým. 5. Na základě zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že žalovaný byl dne 3. 2. 2011 ošetřen a vyšetřen v protialkoholní stanici provozované žalobkyní a vznikla mu povinnost za vyšetření, ošetření a pobyt uhradit částku 2 000 Kč, kterou písemně uznal co do důvodu a výše a zavázal se ji uhradit ve lhůtě do 18. 2. 2011, což neučinil. 6. Podle § 67 odst. 1 písm. c) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky policie je v souvislosti s odhalováním a šetřením přestupku oprávněna vyžadovat odborné lékařské vyšetření ke zjištění alkoholu nebo jiné návykové látky včetně odběru krve, moči, slin nebo potu, a to i v případě, že osobu nelze předem pro její zdravotní stav ke strpění příslušných úkonů vyzvat. 7. Podle § 15 odst. 14 věta druhá zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, hrazené služby dále nezahrnují vyšetření, prohlídky, léčivé přípravky, potraviny pro zvláštní lékařské účely a zdravotnické prostředky a jiné zdravotní výkony provedené na dožádání soudu, státního zastupitelství, orgánů státní správy a orgánů Policie České republiky. 8. Podle § 17 odst. 4 věta prvá zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami způsobenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami, dopravu, vyšetření, ošetření a následný pobyt na záchytné stanici hradí v případě, že se prokáže přítomnost alkoholu nebo jiné návykové látky, ošetřena osoba. 9. Podle § 558 věta prvá zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. 10. Po právní stránce soud posoudil žalobou uplatněný nárok žalobkyně na zaplacení částky 2 000 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je plně důvodná a lze jí proto zcela vyhovět. Žalovanému vznikla v důsledku skutečnosti, že byl dne 3. 2. 2011 ošetřen a vyšetřen v protialkoholní stanici provozované žalobkyní, povinnost zaplatit žalobkyni náklady na vyšetření, ošetření a pobyt na záchytné stanici dle ust. § 17 odst. 4 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami způsobenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami v žalobou požadované výši, tj. v částce 2 000 Kč, jak tato výše vyplývá z písemného uznání dluhu žalovaným ze dne 4. 2. 2011, když ve smyslu ust. § 558 věta prvá zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku se má za to, že uvedený dluh v předmětné výši a době uznání trval. 11. Vzhledem k této skutečnosti tak soud žalobě vyhověl a žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni celkem částku 2 000 Kč spolu s úroky z prodlení v zákonné výši, specifikované ve výroku rozsudku shora, když žalovaný se nezaplacením uvedené částky dostal dnem následujícím po uplynutí lhůty k plnění do prodlení a žalobkyni proto v souladu s ust. § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, vznikl nárok na úhradu úroků z prodlení. 12. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání 3 dnů od právní moci rozsudku pak má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když v daném případě soud zejména vzhledem k velmi nevýrazné výši a naopak již dlouhé době trvání dluhu, jakož i s přihlédnutím k dosavadnímu pasivnímu postoji žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, respektive tyto důvody nebyly rovněž ani žádným z účastníků tvrzeny. 13. Výrok o nákladech řízení má oporu prvotně v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném řízení měla žalobkyně se svou žalobou plný úspěch, a proto jí dle citovaného ustanovení vzniklo právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů celého řízení. V projednávané věci však soud v souladu s vyhl. č. 120/2014 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2014, když žaloba byla ke zdejšímu soudu podána dne 19. 10. 2020, hodnotil při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení specifika tohoto řízení, neboť jde v prvé řadě o žalobu, podanou na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, kdy jednotlivé žaloby mají podobu využitého vzoru a v zásadě se od sebe liší jen údaji o žalovaných, době vzniku žalovaného dluhu a někdy žalované částce, avšak základ právní argumentace v těchto žalobách, včetně její stylizace a formálního vyjádření je v podstatě zcela totožný a sepis této žaloby je tak spíše administrativním úkonem, než úkonem právní služby v pravém slova smyslu. Jde přitom o pohledávku, v rámci níž na jedné straně vystupoval spotřebitel, který byl současně fakticky vyloučen z možno