15 C 111/2022-19 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobce se domáhal proti žalovanému zaplacení částky 6 088,55 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi žalobcem, jako věřitelem, a žalovaným, jako klientem, byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] (dále též jen„ smlouva“). Žalovaný tuto smlouvu podepsal dne 22.12.2016. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 40 001 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný řádně neplnil závazky vyplývající ze Smlouvy, především závazek řádně splácet poskytnutý úvěr, došlo k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem k zesplatnění celého úvěru, čímž vzniká také Nová jistina úvěru sestávající se z nesplacené jistiny úvěru a veškerých dosud nezaplacených úroků za poskytnutí úvěru přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, tedy částka ve výši 45 551 Kč. Žalobce oznámil zesplatnění úvěru žalovanému oznámením ze dne 24.7.2017. Žalovaný se mimo jiné v souladu s čl. 6 Smlouvy zavázal pro případ prodlení s nezaplacením Nové jistiny úvěru uhradit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné Nové jistiny úvěru až do jejího zaplacení, přičemž žalobce s žalovaným se v čl. 6 Smlouvy dohodli, že souhrn výše všech ze strany žalobce uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše poskytnuté finanční částky, nejvýše však 200 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný své závazky i přes výzvy žalobce jakkoliv neplnil, bylo ze strany žalobce zahájeno soudní řízení, jehož výsledkem byl rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku č.j. 119 C 16/2018-76, ze dne 29.5.2019. Shora uvedený soud mimo jiné rozhodl, že žalovaný je povinen uhradit žalobci částky představující smluvní pokuty dle čl. 6 6.5. Smlouvy, tedy částky ve výši 498 Kč a 13 163,95 Kč. Částka ve výši 13 163,95 Kč představovala smluvní pokutu dle bodu 6.5. Smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné Nové jistiny úvěru ve výši 45 551 Kč, a to za období prodlení žalovaného s úhradou této Nové jistiny úvěru do 10.5.2018. Předmětným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku bylo žalobě žalobce, co do smluvní pokuty, v plném rozsahu vyhověno. Prodlení žalovaného s úhradou Nové jistiny úvěru trvalo i po datu 10.5.2018. Žalobci tak vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.5. Smlouvy ve výši 0,1 % denně z dlužné Nové jistiny úvěru i za následující období. S ohledem na skutečnost, že žalovaný ničeho na svůj dluh z titulu této smluvní pokuty neplnil, zaslal žalobce žalovanému předžalobní výzvu ze dne 26.1.2022, ve které vyzval žalovaného k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 45 551 Kč od 11.5.2018 do 26.1.2022. V souladu s limity dle čl. 6 Smlouvy, respektive s ustanovením § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, na částku ve výši 6 088,55 Kč. Žalovaný však ani přes shora učiněnou předžalobní výzvu ničeho neuhradil, a tak žalobci nezbylo nic jiného, než podat tento návrh na vydání platebního rozkazu, ve kterém se domáhá uhrazení shora uvedené částky 6 088,55 Kč s příslušenstvím. 2. U jednání dne 3.11.2022, ke kterému se dostavil právní zástupce žalobce a žalovaný, tito navrhli, aby soud ve věci tohoto dne nejednal s tím, že se pokusí o mimosoudní dohodu. 3. U jednání dne 25.11.2022 právní zástupce žalobce sdělil soudu, že se mimosoudní dohodu s žalovaným ve věci nepodařilo uzavřít. Žalovanému byl zaslán návrh soudního smíru, který nebyl akceptován. Soud tedy věc projednal v nepřítomnosti žalovaného, který se k jednání nedostavil, ačkoliv vzal termín jednání na vědomí, jak plyne z čl. 13 verte (žalovaný se dostavil po skončení jednání – viz úřední záznam na čl. 18 spisu; poznámka soudu). 4. Soud provedl dokazování obsahem spisu č.j. 119 C 16/2018 zejména žalobou, kartou klienta, vyčíslením jeho osobního skóre, hodnocením klienta z čl. 8, předsmluvním formulářem ze dne 22.12.2016 s tím, že nad rámec důkazů uvedených ve spise 119 C 16/2018 žalobce již nedisponuje dalšími důkazy ověřujícími úvěruschopnost žalovaného. V tomto směru nenavrhuje zástupce žalobce doplňování dokazování. Z hodnocení klienta vyplynulo, že žalovaný dosahuje příjmu 17 000 Kč, jeho výdaje činí 3 410 Kč - životní minimum, bydlení, nájem a inkaso činí 5 500 Kč ostatní výdaje 1 000 Kč, celkem výdaje 9 910 Kč, volné zdroje pak představují částku 7 090 Kč spisu nevyplývá, že by žalobce příjmy a výdaje jakkoli ověřil. 5. Dále bylo provedeno dokazování výzvou k zaplacení a upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne 18.7.2017, výzvou k zaplacení a upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne 19.6.2017 včetně dodejky, oznámením o zesplatnění úvěru se specifikací dlužné částky 46 449 Kč, oznámením o schválení úvěru ze dne 2.1.2017, návrhem na uzavření smlouvy [číslo] ze dne 22.12.2016, rozsudkem ze dne 29.5.2019 č.j. 119 C 16/2018-76 a z těchto listin soud zjistil skutkový stav shodně s žalobou, na nějž pro stručnost odkazuje. 6. Soud vyšel ze skutečnosti, že žalobce při uzavírání předmětné smlouvy s žalovaným měl mít k dispozici pouze listinu nazvanou hodnocení klienta a karta klienta. 7. Z těchto listin nevyplývá, že bylo nějak ověřováno, jaké jsou skutečné příjmy a výdaje žalovaného, ani skutečnost, zda existují nějaké jiné okolnosti mající vliv na platební možnosti a schopnosti žalovaného. Z hodnocení klienta (jednostranným prohlášením žalovaného) nelze ničeho více vyčíst. Z těchto důvodů měl soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné a že žalobce dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. 8. Předmětem řízení je smluvní pokuta vzniklá po datu 10.5.2018 ve výši 0,1 % denně z částky 45 551 Kč od 11.5.2018 do 26.1.2022, a to limitovaná částkou 6 088,55 Kč. 9. Z těchto důvodů soud dospěl k závěru, že žalobce nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z.s.ú. Posouzení, které žalobce provedl, je nedostatečné a nezískal tak reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalovaného. Za těchto okolností úvěr neměl být žalovanému poskytnut a smlouva ze dne 22.12.2016 je podle § 86 odst. 1 druhá věta, § 87 odst. 1 první věta z.s.ú., neplatná. Soud k neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o.z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20.9.2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20.3.2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20.3.2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobci nevznikl nárok na zaplacení žádných částek s výjimkou jistiny a úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 40 001 Kč tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o.z.) O této částce bylo rozhodováno v řízení vedeném pod sp. zn. 119 C 16 / 2018 O další částce smluvní pokuty ve výši 6 088,55 Kč s příslušenstvím bylo pak rozhodnuto s poukazem na ust. §86 odst. 1, § 87 odst. 1 první věta z.s.ú. a žaloba byla z těchto důvodů zamítnuta. 10. Výrok o náhradě nákladů řízení má oporu v § 142 odst. 1 o.s.ř., žalovaný byl v řízení převážně úspěšný, z obsahu spisu mu však žádné náklady řízení nevznikly.. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.