15 C 76/2021-24 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 10 400,41 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že žalobce uzavřel s žalovaným na základě žádosti žalovaného a po předchozím posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, prostřednictvím webového rozhraní žalobce [webová adresa] dne 17.9.2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo]. Datum uzavření smlouvy je den, ve kterém byly finanční prostředky z poskytnutého úvěru převedeny na účet žalovaného. Na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytl žalobce žalovanému úvěr ve výší 5.000 Kč a žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit úvěr 5.000 Kč spolu s úrokem (úplatou za poskytnutí úvěru) ve výši 0,9 % denně, tj. 2.900,41 Kč. Žalovaný se tedy zavázal k úhradě celkové dlužné částky 7.900,41 Kč, a to ve 3 splátkách s termínem splatnosti do 90 dnů od odeslání finančních prostředků žalovanému. Poslední splátka měla být uhrazena do 16.12.2018. Sjednaný úrok je součástí jistiny, neboť je součástí úplaty za poskytnutí úvěru na základě ustanovení smlouvy obsaženého na druhé straně smlouvy, kde je zahrnut v kolonce,,Celková částka splatná ke dni splatnosti spotřebitelského úvěru." 2. Žalovaný svůj závazek z uzavřené smlouvy ani přes výzvy žalobce a jeho právního zástupce nesplnil a žalobci nic nezaplatil. Žalobci tedy nezbývá než vymáhat svoji pohledávku soudně. 3. Dále žalobce požaduje na základě ustanovení Smlouvy o spotřebitelském úvěru smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z neuhrazené celkové dlužné částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení, tj. z částky 7.900,41 Kč ode dne 18.12.2018 do 23.11.2020. Kapitalizovaná výše smluvní pokuty je vyčíslena částkou 5 893,70 Kč. Žalobce uplatňuje smluvní pokutu ve výši 2.500 Kč, v souladu s ustanovením § 122 odst. 3 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění. 4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání nařízenému na den 13.1.2022 se nedostavil, předvolání k jednání spolu s žalobou měl doručeno uložením u pošty 1.11.2021, jak plyne ze zpátečního lístku založeného na čl. 17. Soud tedy jednal v nepřítomnosti žalovaného a omluveného žalobce v souladu s ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. 5. Soud provedl dokazování Smlouvou o spotřebitelském úvěru [číslo] z níž zjistil, že žalovaný jako klient uzavřel tuto smlouvu, na jejímž základě mu byl poskytnut úvěr ve výši 5 000 Kč, který se zavázal vrátit s 0,9 % úrokem z vypůjčené částky denně v termínu splatnosti 90 dnů od odeslání finančních prostředků klientovi ve 3 splátkách, celková částka ke dni splatnosti činila 7 900,41 Kč. 6. Z platebního příkazu bylo zjištěno, že na účet žalovaného byla poukázána částka 5 000 Kč dle smlouvy [číslo] dne 17.9.2018. 7. Z oznámení o převzetí zastoupení a výzvy k úhradě dlužné částky ze dne 17.10.2019 bylo zjištěno, že žalobce podle § 142 a) o.s.ř. vyzval žalovaného k dobrovolnému splnění dluhu. 8. Na výzvu soudu, aby žalobce sdělil, jakým způsobem zkoumal žalobce úvěruschopnost žalovaného, žalobce reagoval podáním ze dne 21.10.2021 s tím, že nahlédl do databáze SOLUS a vycházel z informací od žalovaného, tyto údaje ověřil telefonickým hovorem a výpisem z aplikace Instator 06/2017. 9. Soud dospěl k závěru o skutkovém stavu, že žalobce a žalovaný uzavřeli dálkovým způsobem smlouvu o úvěru, na základě které se žalobce zavázal poskytnout žalovanému částku ve výši 5 000 Kč, žalovaný obdržel od žalobce částku 5 000 Kč, žalovaný měl vrátit poskytnutou částku s úrokovým navýšením 0,9 % denně, což ke dni splatnosti půjčky činí částku 7 900,41 Kč. Úrokové navýšení 0,9 % denně činí po přepočtu 328,50 % ročně. 10. Co se týče právního posouzení věci, soud posoudil smluvní vztah žalobce a žalovaného podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění ke dni uzavření smlouvy (dále jen,,OZ“) jako smlouvu o úvěru, přičemž vzhledem ke skutečnosti, že žalobce uzavřel smlouvu jako podnikatel a žalovaný jako spotřebitel, jedná se zároveň o spotřebitelskou smlouvu a je nutné na ni vztáhnout i ustanovení § 1810 násl. OZ a zákona č. 257/2016 Sb., o. 11. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 12. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 13. Soud na základě provedeného dokazování zjistil, že žalobce před uzavřením smlouvy o zápůjčce nezkoumal s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet úvěr, tedy nezkoumal úvěruschopnost žalovaného porovnáním příjmů a výdajů žalovaného s vyhodnocením způsobu plnění jeho případných dalších dluhů, jak mu ukládá § 86 ZoSÚ, jakož i judikatura (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud uzavírá, že žalobce v řízení neprokázal, že splnil svou zákonnou povinnost zkoumat s odbornou péčí před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru schopnost žalovaného splácet úvěr, proto soud posoudil předmětnou smlouvu o zápůjčce jako absolutně neplatnou podle ust. § 86 ZoSÚ, ve spojení s § 580 a § 588 OZ. Soud přihlédl k absolutní neplatnosti tohoto právního jednání, aniž by se ho žalovaný dovolal, neboť stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, a to při vědomí smyslu právní úpravy ochrany spotřebitele vybudované na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli úvěru z hlediska ekonomické síly. Rovněž podle judikatury SD EU by sankce za nezjišťování úvěruschopnosti měla být účinná a přiměřená a měla by mít odrazující účinek (C - 565/12 Le Crédit Lyonnais). Dále podle judikatury SD EU, nelze efektivně spotřebitele chránit, hodnotil-li by vnitrostátní soud ochranu spotřebitele nikoliv z moci úřední (v poměrech posuzování RPSN srov. Radlinger a Radlingerová proti Finway, C -377/14 ze dne 21.4. 2016). 14. Plnil-li proto žalobce z absolutně neplatné smlouvy o úvěru žalovanému částku 5 000 Kč, pak v důsledku přijetí tohoto plnění vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a 2 OZ, které je žalovaný povinen vydat. Spolu s částkou ve výši 5 000 Kč je žalovaný povinen podle § 1970 NOZ zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení, jehož výše vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění rozhodném k počátku prodlení žalovaného. Prodlení žalovaného se odvíjí od splatnosti zapůjčené částky 16.12.2018, následujícího dne se žalovaný dostal do prodlení s úhradou svého dluhu vůči žalobci. 15. Lhůta k plnění byla stanovena v délce tří dnů dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř., soud neshledal žádný důvod pro stanovení delší lhůty, popř. pro plnění ve splátkách. 16. Ve zbylém rozsahu soud žalobu zamítl, tedy co do částky výši 2 900,41 Kč s příslušenstvím a částky 2 500 Kč, neboť tyto částky jsou požadovány z absolutně neplatného právního jednání účastníků řízení. 17. Výrok o náhradě nákladů řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Z těchto důvodu soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.