16 C 288/2021-40 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výrokem I. jakožto nevrácené půjčky včetně poplatku a příslušenství, kterou žalovanému poskytla společnost [právnická osoba] (dále„ původní věřitelka“) dne 1. 7. 2013 na základě smlouvy [číslo] ve výši 24 000 Kč. 2. Žalovaný k věci uvedl, že je uživatelem sociální služby Domova pro seniory, Domova [obec] po dřívější dlouhodobé hospitalizaci v [anonymizováno] [obec]. 3. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a o. s. ř. Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovaného, aby se k této možnosti do 14 dnů od doručení výzvy také vyjádřil s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat jeho souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný nereagoval, přestože mu výzva byla účinně doručena. 4. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne 1. 7. 2013 na základě smlouvy [číslo] původní věřitelka žalovanému poskytla půjčku ve výši 24 000 Kč (smlouva o půjčce). Při rozhodování o žádosti o půjčku původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké konkrétní má žalovaný dluhy. Dále ani obecně nezkoumala otázku, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka. Navíc se nezabývala okolností, zda se žalovaný ve svém pracovním poměru právě nenachází ve zkušební či výpovědní době a nespecifikovala, co představuje jeho„ další příjem“ ve výši 7 200 Kč měsíčně (karta zákazníka). Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karty zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného. Žalovaný zaplatil na půjčku částku 25 000 Kč ke dni 4. 3. 2014 (tvrzení žalobkyně). Později měla být žalovaná pohledávka postoupena žalobkyni (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek). Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 10 dnů od doručení oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 5. 2017 (oznámení o postoupení pohledávky). Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo nic právně relevantního pro meritum sporu. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 5. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne 1. 7. 2013 na základě smlouvy [číslo] původní věřitelka žalovanému poskytla půjčku ve výši 24 000 Kč. Při rozhodování o žádosti o půjčku původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké konkrétní má žalovaný dluhy. Dále ani obecně nezkoumala otázku, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost a jaké jsou sociální poměry tohoto člověka. Navíc se nezabývala okolností, zda se žalovaný ve svém pracovním poměru právě nenachází ve zkušební či výpovědní době a nespecifikovala, co představuje jeho„ další příjem“ ve výši 7 200 Kč měsíčně. Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karty zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného. Žalovaný zaplatil na půjčku částku 25 000 Kč ke dni 4. 3. 2014. Později měla být žalovaná pohledávka postoupena žalobkyni. Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 10 dnů od doručení oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 5. 2017 6. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako již zaniklý závazek z bezdůvodného obohacení (§ 559 odst. 1 ve spojení s § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále„ obč. zák.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě půjčky (§ 1 druhá věta zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ § 657n obč. zák.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 písm. b) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 3 písm. a) z. s. ú.). Zavázala se žalovanému přenechat a také mu přenechala k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně vrátit s příslušnými úroky a poplatky. Podle názoru soudu však původní věřitelka nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 9 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozích dvou odstavcích. V takové situaci nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí půjčku poskytnout informované v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 9 odst. 1 druhá věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 39 obč. zák. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- [právnická osoba], C [číslo], v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou jistiny a úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 24 000 Kč tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění z neplatného právního úkonu (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Žalovaný však zaplatil 25 000 Kč ještě před zamýšleným postoupením pohledávky, čímž jeho dluh a tedy i závazek z bezdůvodného obohacení zanikl splněním (§ 559 odst. 1 obč. zák.), pročež nemohla být odpovídající pohledávka postoupena žalobkyni. Proto soud žalobu výrokem I. zamítl. 7. Soud nevynesl rozsudek pro uznání, jak požadovala žalobkyně, protože žalovaný se k věci samé ani k žalobou uplatněnému nároku vůbec nevyjádřil a už vůbec jej výslovně neuznal (§ 153a odst. 1 ve spojení s § 41a odst. 1 o. s. ř.). 8. Výrok II. odpovídá ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalovaný byl v řízení plně úspěšný, pročež je žalobkyně povinna nahradit mu jeho náklady v podobě paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu (§ 137 odst. 1, 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 1, odst. 3 písm. a), § 2 odst. 3 vyhlášky MSp č. 254/2015 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Soud nepřiznal náhradu za další vyjádření, v němž žalobvaný nesplnil výzvu soudu a zopakoval obsah dříve podaného odporu, pročež nešlo o náklad účelně vynaložený (§ 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario). Lhůtu k zaplacení soud ve výroku II. stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., poněvadž neshledal důvod k jiné lhůtám vzhledem k výši náhrady a délce soudního řízení.