16 C 32/2022-29 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem řízení byl požadavek na zaplacení částek specifikovaných výrokem I. jako dluhů žalované za dobu od března 2020 do května 2020 včetně, na základě smlouvy účastnic ke službě Twisto účet ze dne [datum]. 2. Podle tvrzení žalobkyně měla s žalovanou uzavřít smlouvu, v níž jí prostřednictvím služby zvané Twisto účet a karty k němu měla poskytnout službu v podobě možnosti odložené platby za zboží nebo služby, které žalovaná pořídila u obchodních partnerů žalobkyně. Celá konstelace měla fungovat tak, že žalovaná buďto (první varianta služby) při nákupu zboží v e-shopu obchodního partnera žalobkyně zvolila službu Twisto - možnost odložené platby za zboží až po jeho vyzkoušení. Žalobkyně měla mít s těmito podnikateli uzavřenou rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek na kupní cenu zboží. Kdyby si žalovaná zboží ponechala a neodstoupila od kupní smlouvy, žalobkyně by za ni zaplatila kupní cenu obchodníkovi na základě smlouvy mezi ní a žalovanou. Žalovaná by se naprotitomu zavázala uhradit kupní cenu později žalobkyni. Podle předložených důkazů měl příslušný zákazník v e-shopu při volbě způsobu úhrady vybrat službu Twisto. Právní předchůdkyně žalobkyně měla poté nejprve posoudit jeho úvěruschopnost, přičemž vyhověla-li by jeho žádosti, byla by kupní smlouva uzavřena. Zároveň by došlo k postoupení pohledávky na zaplacení kupní ceny z daného obchodníka na právní předchůdkyni žalobkyně. Ta by kupní cenu zaplatila obchodníkovi, zákazník by měl po určité době zaplatit jí. Dalšími dvěma variantami služeb žalobkyně bylo proplacení různých faktur vystavených obchodními partnery žalobkyně za žalovanou (služba„ Twisto Snap“) a placení za zboží a služby prostřednictvím Twisto karty. Z předložených důkazů ovšem nevyplynulo ani uzavření smlouvy o zřízení Twisto účtu, ani dostatečné posouzení úvěruschopnosti žalované (neboť žalobkyně její tvrzení o jejích sociálních poměrech nijak neověřila), ani postoupení jednotlivých pohledávek na cenách zboží a služeb žalobkyni. Předložená smlouva není podepsána žalovanou a posléze doložené dokumenty, jež měly patrně osvětlit proces kontraktace se žalovanou, postrádají jakýkoli verifikační či autentizační prvek nehledě k tomu, že se v nich uvedený alfanumerický kód nenachází ve smlouvě, pročež je nelze spojit s předloženou„ smlouvou.“ Žalující strana sice jako důkaz předložila jednotlivá vyúčtování se specifikací zboží či služeb, které měla žalovaná pořídit u jejích smluvních partnerů, leč nikoli smlouvy o postoupení pohledávek s jednotlivými obchodníky. Žalobkyně tudíž neunesla subjektivní důkazní břemeno ve vztahu k výše specifikovaným skutečnostem. Soud ji dokonce během přípravy jednání výslovně vyzval k doplnění tvrzení a důkazů s dovětkem, že nesplní-li výzvu, na jednání ji poučí podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále„ o. s. ř.“) a bude očekávat neprodlenou reakci s tím, že jednání neodročí. Protože výzva splněna nebyla, nařídil soud jednání, k němuž se žalobkyně ani její zástupce nedostavili, čímž se připravili o poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Soud pak případ projednal v jejich nepřítomnosti (§ 101 odst. 2 a 3 o. s. ř.). Na okraj podotýká, že nebyl povinen k výše uvedené korespondenční výzvě. Za obsah žaloby a kvalitu důkazů totiž odpovídá v prvé řadě žalobkyně. 3. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastnicemi jako závazek z tvrzeného spotřebitelského úvěru ve formě odložené platby kupní ceny, případně jiných cen zboží a služeb (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.,“ ve spojení s § § 2079 odst. 1, 2085 odst. 1, 1810n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Žalobkyně totiž při uzavření smlouvy měla zjevně vystupovat jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalované (§ 419 o. z.), a zavázat se jí po příznivém výsledku posouzení její úvěruschopnosti k poskytnutí finanční služby v podobě možnosti odložení zaplacení kupních cen zboží či služeb. Žalobkyně se mýlí v názoru, že služba, kterou měla žalované poskytnout, nebyla spotřebitelským úvěrem, pročež nebyla povinna posoudit její úvěruschopnost. Tento názor totiž odporuje nejen důkazům, z nichž jasně plyne, že se [právnická osoba] k posouzení úvěruschopnosti sama zavázala, přičemž šlo o spotřebitelský úvěr ve formě odložené platby, ale i samotným tvrzením žalobkyně, která na jednu stranu uvedla, že žalovaná nebyla povinen k žádné úplatě za danou službu, na stranu druhou v bodu VIII. doplnění žaloby ze dne 14. 2. 2022 tvrdí, že byl žalované naúčtován fixní poplatek za prodloužení splatnosti dlužné částky. Z ekonomického hlediska je odložení splatnosti částky, k jejíž úhradě má dlužník právní povinnost, totéž jako poskytnutí částky k dočasnému užívání na základě smlouvy o úvěru či zápůjčky; v obou případech má dlužník právo dočasně užívat jistý obnos, který splatí teprve po čase s úplatou jakožto ekonomickou protihodnotou možnosti dočasného užívání. Proto by šlo o spotřebitelský úvěr ve formě odložené platby, a sice platby kupní či jiné ceny. Podle § 561 odst. 1 o. z. se„ k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ Žalující strana předložila smlouvu postrádající podpis ve výše uvedeném smyslu. Žalobkyně neprokázala ani postoupení pohledávek na zaplacení jednotlivých cen (§ [číslo], § 1880 odst. 1 o. z.). Proto soud vyšel z negativních domněnek, že smlouva uzavřena a že k postoupení pohledávek nedošlo. Úvěruschopnost žalované navíc žalobkyně neposoudila dostatečně (§ 86 odst. 1 z. s. ú.). Žalobu tudíž soud výrokem I. zamítl. 4. Výrok II. odpovídá ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalovaná byla v řízení plně úspěšná, pročež by proti žalobkyni měla právo na náhradu jeho nákladů, které jí však podle obsahu spisu nevznikly. Proto soud výrokem II. rozhodl, že nemá žádná z účastnic na náhradu nákladů řízení právo.