11 C 15/2023-15 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku tohoto rozsudku s odůvodněním, že dne 21. 8. 2013 uzavřela se žalovaným rámcovou smlouvu [číslo] jejíž součástí se staly obchodní podmínky, na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet č. [bankovní účet] a žalovaný jej mohl začít plně využívat. Dne 12. 10. 2020 uzavřel žalovaný se žalobkyní dodatek č. 34 k rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaný požádal o poskytnutí kontokorentu ve výši 50 000 Kč, tato žádost byla žalobkyní schválena a kontokorent mu byl umožněn čerpat z výše uvedeného běžného účtu. Žalobkyně přitom provedla vyhodnocení úvěruschopnosti klienta jako spotřebitele v souladu s ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to na základě informací, které jí žalovaný sám poskytl v žádosti o úvěr, žalobkyně pak u každé žádosti o úvěrový produkt vznáší dotaz do Bankovního registru klientských informací a Nebankovního registru klientských informací, a má tak aktuální přehled o úvěrových závazcích žadatele, dále posuzuje informace z některých společností patřících do skupiny PPF. V případě žalovaného žalobkyně neměla důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet, proto mu jej poskytla. Nedílnou součástí smlouvy o poskytnutí kontokorentu byly podmínky pro poskytnutí kontokorentu a vzhledem k tomu, že žalovaný závažně porušil smluvní povinnosti, pročež mu byl dne 4. 7. 2022 úvěr zesplatněn. O zesplatnění kontokorentu informovala žalobkyně žalovaného prostřednictvím zesplatňujícího dopisu (předžalobní výzvou) ze dne 11. 7. 2022. Celkový dluh vyplývající ze smlouvy o poskytnutí kontokorentu ke dni podání žaloby činí na jistině částku ve výši 50 000 Kč, nesplacený smluvní úrok v kapitalizované výši 1 905,99 Kč, úrok ve výši 18,90 % ročně z částky 50 000 Kč od 4. 7. 2022 do 31. 7. 2022 a ve výši 11,75 % ročně z téže částky od 1. 8. 2022 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 50 000 Kč od 21. 7. 2022 do zaplacení a účelně vynaložené náklady ve výši 300 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci usnesením ze dne 6. 2. 2023 vyzval žalobkyni i žalovaného, aby se vyjádřili, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byli současně poučeni, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jejich souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalobkyni doučeno dne 7. 2. 203 do datové schránky a žalovanému dne 16. 2. 2023 do datové schránky, přičemž žalobkyně ani žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřili a soud proto vycházel z toho, že oba účastníci s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako Rámcová smlouva [číslo] ze dne 21. 8. 2013, dodatkem č. 34 ze dne 12. 10. 2020, předsmluvním formulářem ze dne 12. 10. 2020, podmínkami pro používání kontokorentu účinnými od 19. 5. 2019 a 21. 4. 2022, obchodními podmínkami účinnými od 1. 6. 2013 a 12. 1. 2022, ceníkem účinným od 1. 4. 2013 a 3. 11. 2020, přehledem čerpání a splácení kontokorentu od 23. 1. 2022, listinou nazvanou jako Přehled nákladů účelně vynaložených bankou na vymáhání dluhu, výpisem z běžného účtu č. [bankovní účet] za období od 23. 1. 2022 do 10. 8. 2022 a oznámením o zesplatnění úvěru (předžalobní výzvou) ze dne 11. 7. 2022 včetně podacího archu. Mezi stranami sporu byla uzavřena jednak písemná smlouva o vedení běžného účtu č. [bankovní účet], na základě které se žalobkyně zavázala pro žalovaného zřídit a vést běžný účet. Následně se stany dne 12. 10. 2020 dohodly, že na tomto běžném účtu bude zřízen kontokorentní úvěr, který bude moci žalovaný čerpat až do výše úvěrového limitu 50 000 Kč a žalovaný se zavázal vyčerpané finanční prostředky žalobkyni vrátit a zaplatit z nich úroky ve výši 18,90 % ročně, přičemž celý kontokorent měl být splacen do jednoho roku s tím, že celková částka, která by takto měla být zaplacena je 59 449,97 Kč; žalovaný však své povinnosti vyplývající z výše uvedené smlouvy a jejího dodatku neplnil řádně, když kontokorentní úvěr nesplácel v souladu se sjednanými podmínkami, přičemž žalobkyně využila svého oprávnění daného smlouvou, resp. obchodními podmínkami a úvěr ke dni 4. 7. 2022 zesplatnila, k tomuto dni žalovaný dlužil žalobkyni na jistině úvěru částku 51 905,99 Kč. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet jednak prohlášením samotného žalovaného o jeho příjmových a výdajových poměrech a jednak tím, že měla k dispozici přehled finančních toků na jeho bankovním účtu vedeném právě u žalobkyně. Z předloženého výpisu za období od 23. 1. 2022 do 10. 8. 2022 (kontokorent byl poskytnut dne 12. 1.0. 2020) vyplývá, že žalovaný si na tento účet nenechával zasílat výplatu, přeposílal si zde finanční prostředky z jiného účtu, přičemž na tomto účtu byl dlouhodobě v mínusu. Z přehledu čerpání a splácení kontokorentu za období od 23. 1. 2022 do 11. 8. 2022 vyplývá, že žalovaný uhradil v tomto období na obchodním úroku částku 2 723,66 Kč a že jistinu vždy vyčerpal v plné výši. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána prostřednictvím poskytovatele poštovní ch služeb dne 11. 7. 2022 s výzvou k úhradě do 20. 7. 2022. 5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 8. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při pos