11 C 173/2023-25 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 137 650,49 Kč spolu s příslušenstvím tak, jak toto bylo specifikováno v žalobě, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě úvěrové smlouvy [číslo] uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne [datum]. Nedílnou součástí smlouvy pak byly úvěrové podmínky žalobkyně. Na základě takto uzavřené smlouvy o úvěru se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 150 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr řádně a včas splácet v 96 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 849 Kč měsíčně. První splátka byla splatná po měsíci od data poskytnutí úvěru. K čerpání došlo 22. 6. 2021 a proto byla splatnost první splátky dne 25. 7. 2021. Úvěr byl úročen roční úrokovou sazbou ve výši 15,97 % ročně. Žalovaný celkem na poskytnutý úvěr uhradil částku 42 735 Kč. Tato částka byla započítána na úrok, jistinu a poplatky, jak je patrné ze splátkového kalendáře. Jelikož žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, dostal se do prodlení se splácení alespoň dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce, využila žalobkyně svého oprávnění a zesplatnila celou dlužnou částku ke dni 12. 12. 2022. Toto bylo žalovanému oznámeno dopisem z téhož dne. Dlužná částka se sestává z neuhrazené jistiny ve výši 136 616,49 Kč, poplatků ve výši 234 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 300 Kč a smluvních pokut ve výši 500 Kč. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes výzvu žalobkyně. 2. Žalobkyně přímo v žalobě uvedla, že úvěruschopnost žalovaného při uzavírání smlouvy důsledně zjišťovala v rámci kreditního skóre posuzující jeho příjmovou a výdajovou stránku, kdy zkoumala informace jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný vztah, počet dětí, způsob bydlení a také nahlédla do externích úvěrových registrů (SOLUS, NRKI, CEE a ISIR). Žalobkyně má zato, že poustupovala zcela v souladu s příslušnou právní úpravou a že z výsledků posouzení úvěruschopnosti vyplynulo, že nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. O řádnému posouzení svědčí i skutečnost, že žalovaný hradil na smlouvu od [číslo] do [číslo], tedy po dobu více než 3 let. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Soud ve věci usnesením ze dne [datum] vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne [datum] náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vhozením do domovní schránky, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě. 5. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako Hotovostní půjčka ČR [číslo] [název] finanční služby Smlouva o hotovostním úvěru a Smlouva o revolvingovém úvěru ze dne [datum], úvěrovými podmínkami společnosti H [název] splatné od [datum], potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik, posouzením úvěruschopnosti klienta (metodika – výklad), úvěrová zpráva, potvrzení o výši příjmu od [právnická osoba], výpis čerpání, splátek a úhrad, výzvou ze dne [datum] včetně poštovního podacího archu a předžalobní upomínka ze dne [datum] včetně podacího archu. Z předložených listinných důkazů soud dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyně a žalovaný se dne [datum] dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému hotovostní úvěr až do výše 150 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v 96 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 849 Kč. Splátky byly splatné vždy k 15. dni v kalendářním měsíci s tím, že v jednotlivých splátkách byly zahrnuty sjednané úroky, příslušná část jistiny a poplatky, sjednané smlouvou. Roční úroková sazba byla sjednána na 15,97 %, RPSN na 17,4 % a celková částka splatná žalovaným ke dni uzavření smlouvy byla vyčíslena na částku 266 016 Kč. Žalovaný čerpal celkem částku 150 000 Kč dne [datum] a žalobkyni přitom uhradil celkem 42 735 Kč, kterou žalobkyně rozpočetla na jistinu, na náklady na vymáhání, na smluvní pokutu a na úroky. Žalovaný se dostal do prodlení s placením alespoň dvou splátek, proto jej vyzvala žalobkyně dne [datum] k tomu, aby splatil celý úvěr ve výši 143 615,89 Kč, a to do 14 dnů ode dne sepsání této listiny. Tuto výzvu odeslala žalobkyně dne [datum]. Při uzavírání úvěrové smlouvy posuzovala žalobkyně úvěruschopnost žalovaného z údajů, které tento uvedl v úvěrové smlouvě a dále v registrech o dřívějších kontraktech žalovaného, ze kterých žalobkyně zjistila, že žalovaný má čistý měsíční příjem 15 000 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 15 000 Kč, měsíční výdaje domácnosti ve výši 23 196 Kč (4 373 Kč splátky jiným společnostem, 1 800 Kč splátky žalobkyni, 7 424 Kč náklady na bydlení, 6 750 Kč životní minimum členů domácnosti a 2 849 Kč splátka schváleného úvěru), je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost a bydlí v podnájmu. Žalovaný v době uzavření smlouvy pracoval u [právnická osoba] jako zedník s průměrným měsíčním čistým příjmem ve výši 15 845 Kč. 6. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 9. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve formě bezúčelového úvěru, a to ve výši 150 000 Kč, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s