15 C 241/2022-21 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se domáhala proti žalovanému zaplacení částky 10 192 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi žalobkyní, jako věřitelem, a žalovaným, jako klientem, byla uzavřena smlouva o úvěru [číslo] (dále též jen„ smlouva“). Žalovaný tuto smlouvu podepsal dne 15.3.2018. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 35 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný řádně neplnil závazky vyplývající ze smlouvy, především závazek řádně splácet poskytnutý úvěr, došlo k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem k zesplatnění celého úvěru, čímž vzniká také nová jistina úvěru sestávající se z nesplacené jistiny úvěru a veškerých dosud nezaplacených úroků za poskytnutí úvěru přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, tedy částka ve výši 43 746,86 Kč. Žalobce oznámil zesplatnění úvěru žalovanému oznámením ze dne 21.6.2018. Žalovaný se mimo jiné v souladu s čl. 6 Smlouvy zavázal pro případ prodlení s nezaplacením nové jistiny úvěru uhradit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru až do jejího zaplacení, přičemž žalobce s žalovaným se v čl. 6 Smlouvy dohodli, že souhrn výše všech ze strany žalobce uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše poskytnuté finanční částky, nejvýše však 200 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovaný své závazky i přes výzvy žalobkyně, jakkoliv neplnil, bylo ze strany žalobkyně zahájeno soudní řízení, jehož výsledkem byl rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku č.j. 112 C 8/2019-72, ze dne 23.6.2020. Shora uvedený soud mimo jiné rozhodl, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částky představující smluvní pokuty dle čl. 6 6.5. Smlouvy, tedy částky ve výši 998 Kč a 4 374 Kč. Částka ve výši 4 374 Kč představovala smluvní pokutu dle bodu 6.5. Smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 43 746,86 Kč, a to za období prodlení žalovaného s úhradou této nové jistiny úvěru do 10.12.2018. Předmětným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku bylo žalobě žalobkyně, co do smluvní pokuty, v plném rozsahu vyhověno. Prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny úvěru trvalo i po datu 10.12.2018. Žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.5. Smlouvy ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru i za následující období. S ohledem na skutečnost, že žalovaný ničeho na svůj dluh z titulu této smluvní pokuty neplnil, zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu ze dne 28.12.2021, ve které vyzvala žalovaného k úhradě smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 43 746,86 Kč od 11.12.2018 do 21.05.2019, 0,1 % denně z částky 38 746,86 Kč od 22.5.2019 do 18.6.2019, 0,1 % denně z částky 33 746,86 Kč od 19.6.2019 do 23.8.2019, 0,1 % denně z částky 28 746,86 Kč od 24.8.2019 do 24.9.2019, 0,1 % denně z částky 23 746,86 Kč od 25.9.2019 do 25.10.2019, 0,1 % denně z částky 18 746,86 Kč od 26.10.2019 do 28.12.2021. V souladu s limity dle čl. 6 Smlouvy, respektive s ustanovením § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, na částku ve výši 10 192 Kč. Žalovaný však ani přes shora učiněnou předžalobní výzvu ničeho neuhradil, a tak žalobkyni nezbylo nic jiného než podat tento návrh na vydání platebního rozkazu, ve které se domáhá uhrazení shora uvedené částky 10 192 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dluhu prostřednictvím svého právního zástupce Předžalobní výzvou ze dne 28.12.2021. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, k jednání nařízenému na den 2.6.2023 se nedostavil, ve věci zůstal nečinný. Soud jednal v nepřítomnosti žalovaného v souladu s ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. 3. Soud provedl dokazování obsahem spisu č.j 112 C 8/2019 zejména, žalobou, rozsudkem pro zmeškání ze dne 23.6.2020 č.j. 112 C 8/2019-72, v právní moci 25.7.2020, potvrzením zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance ze dne 14.3.2018, z něhož vyplynulo, že průměrný měsíční příjem žalovaného činil za poslední 2 měsíce 18 722 Kč, 18 140 Kč, výpisem ze záznamu z registru Solus, z něhož vyplynulo, že žalovaný je v registru veden pro dlužné splátky po splatnosti ve výši 11 240 Kč, detailem platby z účtu, jímž bylo doloženo, že dne 14.3.2018 na účet č. [bankovní účet] došla platba 18 140 Kč (vytiskl doklad [celé jméno žalovaného]) listinou o výši hodnoty score klienta – 315 (kategorie I. 166 – 320: nízké body do interní Score Card, vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výši vyplacené částky, případně zamítán). Z hodnocení klienta vyplynulo, že žalovaný dosahuje příjmu 18 000 Kč, jeho výdaje činí 3 410 Kč - životní minimum, bydlení, nájem a inkaso činí 2 000 Kč ostatní výdaje 900 Kč, splátky 2 000 Kč, spoření 800 Kč, celkem výdaje 7 110 Kč, volné zdroje pak představují částku 9 890 Kč. Žalovaný nežije ve společné domácnosti s manželkou/partnerkou, bydlí v pronájmu, je vyučen. Z předsmluvního formuláře dále vyplynulo, že žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 35 000 Kč, splatný ve 36 měsících po 3 102 Kč, celkem měl žalovaný na poskytnutý úvěr vrátit 111 672 Kč, při RPSN 162,44 %. Za opožděné platby byla dohodnuta smluvní pokuta, jak popsáno v žalobě. Dále bylo provedeno dokazování oznámením o zesplatnění úvěru se specifikací dlužné částky 45 144 Kč, předžalobní upomínkou ze dne 21.11.2018, návrhem na uzavření smlouvy [číslo] ze dne 19.3.2019 spolu s akceptací, a z těchto listin soud zjistil skutkový stav shodně s žalobou, na nějž pro stručnost odkazuje. Soud vyšel ze skutečnosti, že žalobkyně při uzavírání předmětné smlouvy s žalovaným měla mít k dispozici pouze potvrzení zaměstnavatele ohledně 2 čistých příjmů žalovaného, listinu nazvanou hodnocení klienta a částečný výpis z účtu vyhotovený žalovaným. Z těchto listin nevyplývá, že bylo nějak ověřováno, jaké jsou skutečné výdaje žalovaného ani skutečnost, zda existují nějaké jiné okolnosti mající vliv na platební možnosti a schopnosti žalovaného. Z hodnocení klienta (jednostranným prohlášením žalovaným) nelze ničeho více vyčíst. Z těchto důvodů měl soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné a že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. 4. Předmětem řízení je smluvní pokuta vzniklá po datu 10.12.2018 ve výši 0,1 % denně z částky 43 746,86 Kč od 11.12.2018 do 21.05.2019, 0,1 % denně z částky 38 746,86 Kč od 22.5.2019 do 18.6.2019, 0,1 % denně z částky 33 746,86 Kč od 19.6.2019 do 23.8.2019, 0,1 % denně z částky 28 746,86 Kč od 24.8.2019 do 24.9.2019, 0,1 % denně z částky 23 746,86 Kč od 25.9.2019 do 25.10.2019, 0,1 % denně z částky 18 746,86 Kč od 26.10.2019 do 28.12.2021, a to limitovaná částkou 10 192 Kč. 5. Z těchto důvodů soud dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z.s.ú. Posouzení, které žalobkyně provedla, je nedostatečné a nezískala tak reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalovaného. Za těchto okolností úvěr neměl být žalovanému poskytnut a smlouva ze dne 15.3.2018 je podle § 86 odst. 1 druhá věta, § 87 odst. 1 první věta z.s.ú., neplatná. Soud k neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o.z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20.9.2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20.3.2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20.3.2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádných částek s výjimkou jistiny a úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 35 000 Kč tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o.z.) O této částce bylo rozhodováno v řízení vedeném pod sp. zn. 112 C 8/2019 O další