16 C 243/2022-35 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 23 771 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 9 424,11 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 11,75 %, úroku 49 % ročně z částky 9 424,11 Kč od [datum] do zaplacení a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 632,61 Kč jakožto nevrácené zápůjčky včetně příslušenství, kterou žalovanému poskytla společnost [právnická osoba] (dále„ původní věřitelka“) ve výši 10 000 Kč na základě smlouvy [číslo] ze dne [datum]. Žalovaný před postoupením pohledávky splatil částku 2 000 Kč. Původní věřitelka postoupila žalovanou pohledávku žalobkyni. Před poskytnutím zápůjčky velmi důkladně posoudila úvěruschopnost žalovaného. 2. Žalovaný k věci uvedl, že se domníval, že žalobkyně v tomto řízení vymáhá další část pohledávky, jíž se domáhala v řízení vedeném tímto soudem pod sp. zn. [číslo jednací], že však jde zřejmě o„ větší část úroků a ne toho, co jim dlužil.“ Zároveň uvedl, že se mu moc nezdá výše, kterou však nemá jak rozporovat, protože„ jejich papíry“ dávno nemá a je to již pár let. Navrhl rozložení plnění do splátek v maximální výši 2 500 Kč měsíčně. Žalobkyně v reakci na toto vyjádření souhlasila se splátkami zachycenými výrokem I. tohoto rozsudku. 3. Soud nevynesl rozsudek pro uznání, jak navrhovala žalobkyně, poněvadž žalovaný zaprvé výslovně neprohlásil, že uznává žalobou uplatněný nárok (§ 153a odst. 1 první věta ve spojení s § 41a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.“) – v tomto kontextu výklad procesních úkonů účastníků podléhá teorii projevu vůle, kdy má přednost vůle projevená před vůlí skutečnou – zadruhé žalovaný výslovně uvedl, že se mu výše žalované částky„ nezdá“ a že je ochoten ji splácet proto, že již nemá jak dokázat její (správnou) výši. V tom případě výslovně projevil výhradu vůči výši žalované částky. Z těchto důvodů nebylo možno jeho vyjádření kvalifikovat jako uznání nároku. 4. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne [datum] na základě smlouvy [číslo] z téhož dne původní věřitelka žalovanému poskytla zápůjčku ve výši 10 000 Kč, kterou měl žalovaný postupně splácet i s úrokem a poplatkem v měsíčních splátkách (smlouva o spotřebitelském úvěru, standardní informace o spotřebitelském úvěru). Žalobkyně soudu nepředložila žádný z následujících dokumentů, jež měla původní věřitelka opatřit během procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného: výpis z databází SOLUS, BRKI, NRKI, ISIR, z databáze MVČR obsahující neplatné doklady a ze dvou vlastních databází ani pracovní smlouvu žalovaného. Soud ji k doložení důkazů vyzval korespondenčně s upozorněním, že v případě nesplnění výzvy ji na jednání poučí ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a bude očekávat její neprodlenou reakci, přičemž jednání neodročí. Žalobkyně v reakci na zmíněné poučení na jednání uvedla, že nechce do řízení vnést žádné další tvrzení ani důkaz. Žalobkyně tudíž nepředložila žádný z výše zmíněných dokumentů s výjimkou výpisu z CEE, který však nebyl pořízen před uzavřením smlouvy, nýbrž dne [datum]. Při rozhodování o žádosti o zápůjčku původní věřitelka nezkoumala otázku, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost ani jaké jsou aktuální sociální poměry tohoto člověka a konkrétně se nezabývala ani jednotlivými životními výdaji žalovaného. Ten před poskytnutím zápůjčky působil ve [právnická osoba] [anonymizováno] s čistou měsíční mzdou v září [rok] ve výši 10 355 Kč a v říjnu téhož roku ve výši 10 153 Kč (žádost o spotřebitelský úvěr, výplatní lístky žalovaného, výpis z Registru ekonomických subjektů, výpis z CEE). Žalovaný zaplatil celkem 2 000 Kč, a to před postoupením žalované pohledávky (tvrzení žalobkyně). Žalovaná pohledávka byla jako část souboru pohledávek postoupena žalobkyni na základě smlouvy ze dne [datum] (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek), o čemž žalovaného vyrozuměla žalobkyně oznámením ze dne [datum], vystaveným původní věřitelkou, v němž tato žalovaného vyzvala k zaplacení do 10 dnů od doručení oznámení. Žalobkyně tuto zásilku žalovanému doporučeně odeslala dne [datum] spolu s vlastní upomínkou z téhož dne, v níž žalovanému poskytla lhůtu k plnění do [datum] (výzva ze dne [datum], oznámení o postoupení pohledávek, podací arch z února [rok]). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné až na výpis z CEE, který pochází z roku [rok], přičemž poskytovatel spotřebitelského úvěru je povinen řádně prověřit úvěruschopnost dlužníka již před poskytnutím úvěru, pročež byl tento výpis jako důkaz irelevantní a jestliže se právě na něj žalobkyně odvolala jako na prostředek dokazující lustraci žalovaného před poskytnutím úvěru a její výsledek, plyne z něj pravý opak, tedy že původní věřitelka žalovaného v CEE vůbec nelustrovala. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních provedených důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro výsledek řízení ani pro meritum sporu. Soud neprovedl výslech vázané zástupkyně původní věřitelky. Zástupce žalobkyně v tomto kontextu na jednání uvedl, že měla vázaná zástupkyně v mobilním telefonu aplikaci, v níž žalovaného lustrovala v jednotlivých databázích, přičemž by bez této lustrace s příznivým výsledkem nemohla pokročit k dalšímu kroku v procesu posouzení úvěruschopnosti. Výpisy z těchto databází tudíž neexistují v písemné formě. Odpovědnost za opatření důkazů ovšem nese žalobkyně nehledě k tomu, že bezpochyby nebyl problém zachytit výsledky lustrací žalovaného snímkem displeje mobilního telefonu zachycujícím příslušný výpis. Žalobkyně navíc připustila, že její právní předchůdkyně zkoumala životní výdaje žalovaného statistickým modelováním. To, že by se zabývala konkrétními jednotlivými výdaji žalovaného, z jejích tvrzení ani důkazů nevyplynulo. Naopak žalovaný v zákaznické kartě pouze obecně uvedl celkový součet v podobě„ odhadovaných“ měsíčních výdajů, přičemž původní věřitelka pravdivost tohoto tvrzení podle zákaznické karty nijak neověřila. Ze všech těchto důvodů byl výslech vázaná zástupkyně nadbytečný. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly potřebné k objasnění věci ani nevyplynuly ze spisu. 5. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne [datum] na základě smlouvy [číslo] z téhož dne původní věřitelka žalovanému poskytla zápůjčku ve výši 10 000 Kč, kterou měl žalovaný postupně splácet i s úrokem a poplatkem v měsíčních splátkách. Před uzavřením smlouvy o zápůjčce původní věřitelka žalovaného nelustrovala v databázi SOLUS, BRKI, NRKI, ISIR, v databázi MVČR obsahující neplatné doklady ani ve dvou vlastních databázích a neobdržela od něj jeho pracovní smlouvu. Dále nezkoumala otázku, zda s někým žalovaný sdílí společnou domácnost ani jaké jsou aktuální sociální poměry tohoto člověka a konkrétně se nezabývala ani jednotlivými životními výdaji žalovaného. Ten před poskytnutím zápůjčky působil ve [právnická osoba] [anonymizováno] s čistou měsíční mzdou v září [rok] ve výši 10 355 Kč a v říjnu téhož roku ve výši 10 153 Kč. Žalovaný splatil celkem 2 000 Kč, a to před postoupením žalované pohledávky. Žalovaná pohledávka byla jako část souboru pohledávek postoupena žalobkyni na základě smlouvy ze dne [datum], o čemž žalovaného vyrozuměla žalobkyně oznámením ze dne [datum], vystaveným původní věřitelkou, v němž tato žalovaného vyzvala k zaplacení do 10 dnů od doručení oznámení. Žalobkyně tuto zásilku žalovanému doporučeně odeslala dne [datum] spolu s vlastní upomínkou z téhož dne, v níž žalovanému poskytla lhůtu k plnění do [datum]. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi uvnitř ČR doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 6. Soud případ právně kvalifikoval jako postoupenou pohledávku vzešlou ze závazku z bezdůvodného obohacení (§ 1879 ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887, § 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.,“ ve spojení s § 87 odst. 1 třetí větou zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě zápůjčky (§ 2 odst. 1 z. s. ú. ve spojení s § 2390n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 419 o. z.). Přenechala žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně vracet s příslušným úrokem. Původní věřitelka však nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předcházejících dvou odstavcích. Kromě toho, že bylo zjištěno, že původní věřitelka nezkoumala okolnost spolužijící osoby a jejích sociálních poměrů ani jednotlivých konkrétních životní