42 C 148/2022-42 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 42 362 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. rozsudku. Žalobu odůvodnila tím, že je vlastníkem bytu [číslo] o velikosti 0 + 1, v domě [adresa] na ulici [název] [anonymizováno] v obci [obec], který situovaný ve 5. nadzemním podlaží domu (dále jen„ byt“), který žalovaný užíval v době do 31. 3. 2019 na základě nájemní smlouvy a s ohledem na skutečnost, že ke dni skončení nájemního poměru byt nevyklidil a nepředal žalobkyni, užíval žalovaný předmětný byt od 1. 4. 2019 do 31. 12. 2019 a následně od 1. 1. 2020 do 13. 1. 2020 zcela bez právního důvodu. Za dobu bezesmluvního užívání bytu byl žalovaný povinen hradit žalobkyni jednak náklady za bezesmluvní užívání bytu odvozené od výše čistého měsíčního nájemného a dále služby spotřebované za výše uvedené období v předmětném bytě. Za bezesmluvní užívání bytu v období od 1. 4. 2019 do 30. 4. 2019 přitom byla za bezesmluvní užívání předmětného bytu stanovena náhrada odvozená od výše čistého nájemného ve výši 3 895 Kč měsíčně, v období od 1. 5. 2019 do 31. 12. 2019 pak ve výši 4 167 Kč měsíčně. Na náhradách za bezesmluvní užívání předmětného bytu v uvedeném období měla být žalobkyni uhrazena celkem částka ve výši 37 231 Kč, na tuto částku bylo do dnešního dne uhrazeno toliko 6 055 Kč a dále byl dluh ponížen o jistotu ve výši 2 212 Kč. Vyúčtováním služeb spojených s bydlením za období 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 pak byla zjištěna hodnota spotřebovaných služeb v předmětném bytě v uvedeném období ve výši 14 527 Kč, po odečtení záloh na služby, které měly být za dané období uhrazeny, je hodnota bezesmluvně spotřebovaných služeb ve výši 10 702 Kč, na tuto částku byl započten úrok z jistoty ve výši 1 Kč. Na základě doručení výzvy k zaplacení dlužné částky dne 16. 6. 2020 se pohledávka žalobkyně stala splatnou ke dni 31. 7. 2020 a žalovaný tak za užívání předmětného bytu a služby v něm spotřebované v období od 1. 4. 2019 do 31. 12. 2019 dluží žalobkyni celkem částku ve výši 39 665 Kč. V období od 1. 1. 2020 do 13. 1. 2020 byla za bezesmluvní užívání předmětného bytu stanovena náhrada odvozená od výše čistého nájemného ve výši 4 167 Kč měsíčně, na náhradách za bezesmluvní užívání předmětného bytu v tomto období pak měla být žalobkyni uhrazena celkem částka ve výši 1 747 Kč, na kterou však nebylo uhrazeno ničeho. Vyúčtováním služeb spojených s bydlením za období od 1. 1. 2020 do 13. 1. 2020 pak byla zjištěna hodnota spotřebovaných služeb v předmětném bytě ve výši 950 Kč, ani na tuto částku nebylo uhrazeno ničeho. Na základě doručení výzvy k zaplacení dlužné částky dne 13. 9. 2021 se pohledávka žalobkyně stala splatnou ke dni 21. 9. 2021. Za období od 1. 1. 2020 do 13. 1. 2020 tedy žalovaný dluží žalobkyni za užívání předmětného bytu a služby v něm spotřebované celkem částku 2 697 Kč. Jeho celkový dluh za období od 1. 4. 2019 do 13. 1. 2020 pak představuje žalovanou částku 42 362 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud ve věci usnesením ze dne 15. 2. 2023 vyzval žalobkyni i žalovaného, aby se vyjádřili, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále i jen o. s. ř.), souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byli současně poučeni, že nevyjádří-li se do 5 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jejich souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalobkyni doručeno prostřednictvím jejího právní zástupce dne 21. 2. 2023, žalovanému pak dnem 5. 4. 2023, přičemž žalobkyně s tímto postupem soudu vyslovila písemným podáním ze dne 22. 2. 2023 svůj souhlas, žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že obě strany s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. V dané věci se soud nejprve musel zabývat otázkou, zda je založena jeho pravomoc a příslušnost k projednání věci. Vzhledem k tomu, že jde o vztah mezi pronajímatelem a nájemcem, vyplývající z uzavřeného závazkového vztahu mezi nimi, je dána pravomoc soudu danou věc projednat a rozhodnout. Vzhledem však k tomu, že se na straně žalovaného v řízení vyskytl tzv. cizí prvek, když žalovaný je státním občanem Slovenské republiky, žijícím na území Slovenska, soud rovněž zkoumal, zda je z pohledu mezinárodního práva příslušný rozhodnout danou věc. Mezi Českou republikou a Slovenskou republikou přitom není uzavřena bilaterální smlouva, kterou by se řešila pravomoc soudů ve věcech smluvních závazkových vztahů, resp. nájemních smluv, nicméně jak Česká republika, tak Slovensko jsou členy Evropské unie a jsou tedy vázány i předpisy práva EU. Vzhledem ke skutečnosti, že pro Evropskou unii bylo přijato nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, a toto nařízení je přímo použitelným právním aktem sekundárního práva v členských státech EU ve smyslu čl. 288 Smlouvy o fungování evropské unie, které má, na rozdíl od mezinárodních smluv, v rozsahu své působnosti vždy aplikační přednost jak před zákonem č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, tak podle svého čl. 69, v němž nařízení stanoví, že nahrazuje mezi členskými státy úmluvy upravující stejné věci, na které se vztahuje toto nařízení. Příslušnost českého soudu je pak v souladu s tímto nařízením dána podle kapitoly II, oddílu 6, článku 24 bodu 1 (podle něhož bez ohledu na bydliště stran mají výlučnou příslušnost pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí, soudy členského státu, v němž se nemovitost nachází. V daném případě se byt, který byl předmětem pronájmu nachází na území České republiky, a to ve [obec], pročež věcně a místně příslušným k projednání této věci je proto zdejší soud. 5. Z provedených listinných důkazů soud vzal za prokázané následující skutečnosti: Listinou označenou jako Smlouva o nájmy bytu ze dne 16. 3. 2018, včetně dodatku č. 1 ze dne 23. 8. 2018, Evidenčními listy pro výpočet nájemného platnými od 1. 4. 2018 a od 1. 5. 2019, jakož i informacemi o stavbě [adresa], zapsané na [list vlastnictví] pro [územní celek] [část obce], katastrální území [část obce] u [stát. instituce], [stát. instituce], bylo v řízení prokázáno, že dne 16. 3. 2018 se žalobkyně (v té době pod názvem obchodní firmy [právnická osoba]) jako vlastník výše uvedené nemovitosti, dohodla s žalovaným, že mu přenechá do užívání shora specifikovaný předmětný byt, a to na dobu určitou, do 30. 9. 2018 s tím, že užívání dle smlouvy bylo následně dle dohody stran prodlouženo až do 31. 3. 2019. Dle předmětné smlouvy se žalovaný naopak zavázal řádně a včas platit nájemné a zálohy za služby spojené s užíváním bytu, kdy podle evidenčního listu činilo s účinností od 1. 4. 2018 čisté nájemné 3 895 Kč měsíčně, od 1. 5. 2019 pak 4 167 Kč a bylo splatné vždy nejpozději do pátého dne daného kalendářního měsíce, společně s ním pak byla splatná i záloha na služby spojené s užíváním bytu, kdy její výše byla stanovena v období od 1. 4. 2018 na částku 1 275 Kč a od 1. 5. 2019 na částku 1 273 Kč. 6. Vyúčtováním služeb spojených s užíváním bytu v období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 a v období od 1. 1. 2020 do 13. 1. 2020 je dále v řízení prokázáno, že žalovaný měl na zálohách za služby spojené s užíváním předmětného bytu uhradit v období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019 celkem částku 15 564 Kč, ve skutečnosti uhradil toliko částku 5 100 Kč, dle provedeného vyúčtování činily skutečné náklady na služby částku 14 527,39 Kč, tedy rozdíl mezi skutečně uhrazenými zálohami a skutečným stavem hodnoty služeb činil 9 427,39 Kč (po zaokrouhlení 9 427 Kč), od které byl odečten ještě roční úrok ze složené jistoty ve výši 1 Kč, pročež celkový dluh na službách činil za toto období částku 9 426 Kč; v období od 1. 1. 2020 do 13. 1. 2020 měl žalovaný na zálohách za služby spojené s užíváním předmětného bytu uhradit 562 Kč, ve skutečnosti za toto období neuhradil ničeho. 7. Výzvou k úhradě dluhu ze dne 9. 6. 2020 a kopií doručenky ze dne 16. 6. 2020, jakož i předžalobní výzvou ze dne 13. 9. 2020 a kopií doručenky ze dne 16. 9. 2020 je pak konečně prokázáno, že žalobkyně nejprve sama vyzývala žalovaného k úhradě dluhu ve výši 39 665 Kč za bezesmluvní užívání předmětného bytu nejpozději do 31. 7. 2018, následně prostřednictvím své právního zástupce pak k úhradě celkového dluh ve výši 42 362 Kč s upozorněním, že v opačném případě se bude žalobkyně domáhat svého nároku soudní cestou. 8. Všechny takto provedené a výše popsané důkazy soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani žádný z účastníků, respektive zejména žalovaný nevznesl v řízení žádné námitky, soud následně všechny tyto důkazy ohledně výše rozvedených a z důkazů zjištěných skutečností vyhodnotil jako věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navr