9 C 194/2023-21 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 19 126,20 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba] uzavřela se žalovaným dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit ve 24 splátkách po 2 291 Kč. Dodatkem smlouvy ze dne [datum] byl původní závazek upraven tak, že jistina úvěru nově činila 18 825,58 Kč, které se žalovaný zavázal splatit formou osmi splátek po 2 869,72 Kč, což žalovaný neučinil, a proto předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dluhu a informovala ho, že ke dni [datum] byl úvěr zesplatněn. K uzavření smlouvy došlo prostřednictvím webové stránky [webová adresa], na které se žalovaný nejprve registroval zadáním osobních údajů, následně zaslala z účtu vedeného na její jméno verifikační platbu, která mimo jiné slouží k dokončení žádosti o půjčku, a poté předchůdkyně žalobkyně zahájila schvalovací proces, jehož součástí je nahlížení do registrů, resp. prověřování bonity. Po schválení žádosti, byla částka 30 000 Kč žalovanému vyplacena na účet, ze kterého odeslal verifikační platbu. Jelikož žalovaný neuhradil sjednanou částku řádně a včas, vznikla mu povinnost zaplatit předchůdkyni žalobkyně i smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny za každý den prodlení, kterou žalobkyně vyčíslila na částku 301,2 Kč za dobu od [datum] do [datum] počítanou z dlužné jistiny. Nad rámec toho žalobkyně ještě uplatňuje zákonný úrok z prodlení z částky 18 825 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 15 % ročně, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 123,78 Kč a kapitalizovaný úrok ve výši 3 507 Kč, jakož i náklady spojené s uplatněním pohledávky 263 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] původní věřitelka postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovaným a tuto skutečnost oznámila žalovanému písemně. 2. Podklady k posouzení úvěruschopnosti žalobkyně nedisponovala, proto vzala svou žalobu zpět, co do částky 3 808,20 Kč představující kapitalizovaný úrok a smluvní pokutu. S ohledem na dispoziční úkon žalobkyně soud výrokem pod bodem I. rozsudku rozhodl podle § 96 odst. 1, odst. 2 věty prvé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“), za použití § 96 odst. 4 o. s. ř. o zastavení řízení v rozsahu požadovaném žalobkyní. K tomuto rozhodnutí nebylo potřeba souhlasu žalovaného, neboť ke zpětvzetí došlo před rozhodnutím ve věci samé. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci usnesením ze dne [datum] vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a přitom žalovaného poučil, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne [datum]. Žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v žalobě. 4. Soud vycházel z listin, které předložila žalobkyně, a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci. Právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému částku 55 000 Kč, a to následujícím způsobem. Částka 30 000 Kč byla žalovanému vyplacena na jeho účet dne [datum] s informací„ [číslo]“ a částka 25 000 Kč byla žalovanému vyplacena dne [datum] s informací„ [číslo] [anonymizováno]“. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně nedisponuje žádnými podklady. [právnická osoba] následně dne [datum] prodala žalobkyni předmětnou pohledávku za žalovaným na základě dílčí smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené dle rámcové smlouvy o postoupení pohledávek mezi předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní dne [datum], za sjednanou úplatu a tuto skutečnost oznámila žalovanému dopisem ze dne [datum], který však neobsahoval výzvu k plnění. Dne [datum] zaslal zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní upomínku s datem [datum], ve které vyzval žalovaného, aby dlužnou částku zaplatil na tam uvedený účet žalobkyně do [datum]. Žalovaná celkem na svůj dluh uhradila částku 96 412 Kč. 5. Pokud žalobkyně předložila smlouvu o úvěru s [číslo] s dodatky, pak soud má za to, že není potřeba se platností a obsahem těchto dále zabývat, když se však prokazatelně jednalo o závazek právní předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalovanému peněžní prostředky oproti závazku žalovaného tyto prostředky vrátit spolu s úroky a dalšími platbami. Jelikož je již ze žalobních tvrzení zřejmé, že žalobkyně nedisponuje důkazy ke zkoumání úvěruschopnosti, je nadbytečné zjišťovat, jakou částku se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout. 6. Soud posoudil zjištěný skutkový stav po právní stránce a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli prostředky komunikace na dálku dne [datum] smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), na základě, které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky převodem na bankovní účet žalovaného. Soud neměl důvod pochybovat o tom, že se jedná o účet žalovaného, navíc tato skutečnost nebyla v průběhu řízení nijak zpochybněna. 7. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytovala spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztahy mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i ZSU, jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU). 8. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. 9. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, nezkoumala úvěruschopnost žalovaného vůbec, jelikož soudu nedoložila k tomuto žádná tvrzení, kromě toho, že lustrovala žalovaného v bankovních a nebankovních registrech a insolvenčním rejstříku, a navíc ani nedisponovala žádnými důkazy, které by zkoumání úvěruschopnosti prokázaly, čímž nedostála povinnosti jí uložené v ZSU. Je třeba upozornit, že § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) ZSU ukládá poskytovateli úvěru uchovávat dokumenty, které sloužily k posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evrops