9 C 65/2023-21 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 12 292 Kč s příslušenstvím, a to na podkladě smlouvy, kterou se žalovaným uzavřela dne [datum], na podkladě které poskytla žalovanému částku 8 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit nejpozději dne [datum] spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 988 Kč, čemuž žalovaný nedostál a žalobkyni nevrátil žádnou částku, a to i přesto, že si prodloužil splatnost úvěru do [datum]. Žalobkyně se proto domáhá po žalovaném zaplacení částky 12 292 Kč, která sestává z jistiny úvěru 8 000 Kč, poplatku 2 998 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 8 000 Kč za dobu od [datum] do [datum] (1 304 Kč). Vzhledem k prodlení žalovaného žalobkyně požaduje i úrok z prodlení z dlužné jistiny od [datum] do zaplacení. Před podáním žaloby žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky, ten však nic nezaplatil. Žalobkyně doplnila, že Smlouva byla uzavřena tak, že žalovaný se nejprve zaregistroval na webové stránce [webová adresa] zadáním požadovaných údajů, na základě registrace mu byly přiděleny přístupové údaje do klientské sekce, kde zaslal žalobkyni žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Úvěruschopnost byla žalobkyní ověřena lustrací žalovaného v EUCB, CEE, ISIR a black list, a dále na základě žádosti žalovaného, ve které uvedl, že má měsíční příjem 24 000 Kč a výdaje 8 000 Kč, což si ověřila výpisy z účtu žalovaného za období od ledna do března [rok]. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci usnesením ze dne [datum] vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a přitom žalovaného poučil, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne [datum]. Žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v žalobě. 3. Soud vycházel z listin, které předložila žalobkyně, a dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci. Písemnou dohodou označenou jako Smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému převodem na jeho bankovní účet částku 8 000 Kč. Žalovaný se naproti tomu zavázal žalobkyni vrátit částku celkem 10 988 Kč, z toho 2 988 Kč jako poplatek za poskytnutí úvěru a 8 000 Kč jako jistinu, a to do 28 dnů od poskytnutí úvěru. Před uzavřením dohody žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného splácet nahlédnutím do databází EUCB a REPI, ze které vyplývá, že žalovaný měl v době podání žádosti sjednanou jednu smlouvu o spotřebitelském úvěru ve výši 3 840 Kč, kterou měl uhradit do [datum], a dále žádost o poskytnutí úvěru. V žádosti o poskytnutí úvěru žalovaný sdělil, že je svobodný, má jednu vyživovací povinnost, přičemž jeho příjem je 24 000 Kč a výdaje 6 000 Kč plus náklady na bydlení 2 500 Kč a měsíční splátky 2 000 Kč. Předloženým výpisem z účtu žalovaného, ze kterého si měla žalobkyně příjmy a výdaje ověřit, soud zjistil, že se jedná o výpis za měsíc leden [rok], a jediné, co z něj vyplývá, je, že žalovaný opakovaně čerpal kontokorent, jehož přečerpání hradila osoba s názvem účtu [příjmení] [jméno] a že žalovanému na účet přišla částka 19 043 Kč z účtu s názvem [anonymizována dvě slova], avšak s popisem řádně čerpaný kontokorent. Žalobkyně splnila svůj závazek z dohody dne [datum] tím, že částku 8 000 Kč zaslala na účet žalovaného. Žalovaný na svůj závazek uhradil 0 Kč. Žalobkyně prostřednictvím své zástupkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky z uvedené dohody, a to dopisem ze dne [datum], který odeslala žalovanému na jeho e-mail. V předžalobní upomínce bylo navíc uvedeno, že dluh má žalovaný uhradit do sedmi dnů. 4. Zjištěný skutkový stav soud posoudil po právní stránce soud a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o zápůjčce ve smyslu § 2390 o. z., na základě které byly žalovanému poskytnuty prostředky ve výši 8 000 Kč bezhotovostním převodem na účet. Jelikož žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztah mezi účastníky aplikovat kromě zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ o. z.“) i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ ZSU“), jelikož i zápůjčka je spotřebitelským úvěrem (§ 2 ZSU). 5. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. 6. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, když soudu sdělila, že nahlédla do různých databází a dále vycházela z informací, které jí sdělil žalovaný a tyto si ověřila výpisem z jeho účtu. Nahlédnutím do tohoto výpisu však soud zjistil, že se jedná o výpis za období jednoho měsíce a v žádném případě z něj nejsou patrné pravidelné výdaje žalovaného a rovněž je pochybná informace o výši jeho příjmu, když u částky, která by měla být jeho mzdou, je v popisu uvedeno řádně čerpaný kontokorent. Výpis z účtu za jeden měsíc, který navíc obsahuje částky, které žalovaný čerpá v rámci kontokorentu, který několikrát i přečerpal, a nahlédnutí do databází rozhodně nelze považovat za odbornou péči. Žalobkyně se vzhledem k výpisu z účtu měla blíže zajímat o doložení příjmů a výdajů, a to za delší časové období, případně si mohla vyžádat od žalovaného další doklady, jako například nájemní smlouvu, SIPO, výplatní pásky, apod., ze kterých by mohla vyhodnotit, zda výdaje žalovaného, uváděné v žádosti, mají opravdu reálný podklad. Soud tedy vyhodnotil, že žalobkyně úvěruschopnost nezkoumala řádně. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť žalobkyně tvrdila všechny skutečnosti a předložila všechny důkazy, kterými disponovala ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud tedy nerozhodoval na základě neunesení břemene důkazního