10 C 311/2023-42 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 19 712,96 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení v zákonné výši specifikované ve výroku rozsudku shora z této částky, když žalovanou částku měla žalovaná dlužit žalobkyni na základě skutečnosti, že jí byla 5. 1. – 7. 1. 2022 poskytnuta žalobkyní , podezřelý výraz, péče včetně , podezřelý výraz, na traumatologickém oddělení, přitom žalovaná v té době nebyla účastníkem veřejného , podezřelý výraz, pojištění, byla samoplátcem. Žalovaná náklady za vyšetření a , podezřelý výraz, v celkové výši 19 712,96 Kč uznala co do důvodu i výše dne 7. 1. 2022 a zavázala se je uhradit ve dvou splátkách, první splátku ve výši 14 000 Kč dne 14. 1. 2022 a druhou splátku ve výši 5 712,96 Kč do 21. 1. 2022. Žalovaná nic nezaplatila, proto z důvodu prodlení požadovala žalobkyně rovněž zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po splatnosti druhé splátky.2. Opatrovník žalované z procesní opatrnosti se žalobou nesouhlasil a za sporná označil všechna tvrzení v žalobě.3. Z daňového dokladu žalobkyně č. , hodnota, z 25. 2. 2022, výzvy z 1. 2. 2022, uznání dluhu s datem 7. 1. 2022, individuálního účtu k nákladům léčení v souvislosti s , podezřelý výraz, žalované ve dnech 5–7. 1. 2022, předžalobní upomínky včetně podacího lístku z 2. 5. 2022 bylo zjištěno, že žalobkyně žalované ve dnech 5 – 7. 1. 2022 poskytla zdravotnickou péči ve svém zařízení na traumatologickém oddělení a neurologii v celkové ceně 19 712,96 Kč, přitom žalovaná v této době nebyla účastna veřejného , podezřelý výraz, pojištění, tyto náklady na léčení uznala dne 7. 1. 2022 co do důvodu i co do výše a zavázala se je uhradit ve dvou splátkách, první splátku ve výši 14 000 Kč dne 14. 1. 2022 a druhou splátku ve výši 5 712,96 Kč do 21. 1. 2022. Žalovaná ničeho neuhradila, a to ani přes předžalobní upomínku, dosud žalobkyni dluží částku 19 712,96 Kč.4. V dané věci se soud nejprve musel zabývat otázkou, zda je založena jeho pravomoc a příslušnost k projednání věci. Soud daný vztah posoudil jako vztah závazkový, v němž se na straně žalovanou v řízení vyskytl tzv. cizí prvek, když žalovaná je státním občanem Polska, žijící na území , jméno FO, republiky jako osoba bez domova (bezdomovec), zatímco na straně žalobkyně vystupuje právnická osoba zřízená podle českého právního řádu a se sídlem na území , jméno FO, republiky. Soud tedy rovněž zkoumal, zda je z pohledu mezinárodního práva příslušný rozhodnout danou věc. , jméno FO, republikou a Polskou republikou přitom je uzavřena bilaterální smlouva, kterou by se řešila pravomoc soudů ve věcech smluvních závazkových vztahů, a to Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních, která byla pro území , jméno FO, republiky vyhlášena vyhl. č. 42/1989 Sb. Podle čl. 37 odst. 1, 2 vyhl. č. 42/1989 Sb., o Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních, smluvní závazkové vztahy se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území byla uzavřena dohoda, pokud se její účastníci nedohodli na použití jiného právního řádu týkajícího se závazků. Ve věcech uvedených v odstavci 1 je dána pravomoc soudu smluvní strany, na jejímž území má odpůrce bydliště nebo sídlo. Pravomoc je dána i soudu smluvní strany, na jejímž území má bydliště nebo sídlo navrhovatel, za předpokladu, že na tomto území je předmět sporu nebo majetek odpůrce. Současně je však jak český republika, tak Polsko členy Evropské unie a oba státy jsou vázány nařízením Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, a toto nařízení je přímo použitelným právním aktem sekundárního práva v členských státech EU ve smyslu čl. 288 Smlouvy o fungování evropské unie, které má, na rozdíl od mezinárodních smluv, v rozsahu své působnosti vždy aplikační přednost jak před zákonem č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, tak podle svého čl. 69, v němž nařízení stanoví, že nahrazuje mezi členskými státy úmluvy upravující stejné věci, na které se vztahuje toto nařízení. Příslušnost českého soudu je pak v souladu s tímto nařízením dána podle kapitoly II, oddílu 2, článku 7 bodu 1 písm. a), b) (podle něhož osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalovaná pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, přičemž pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty). Dle názoru soudu tak v daném konkrétním případě je v souladu s tímto ujednáním dána příslušnost českého justičního orgánu k projednání a rozhodnutí ve věci, když se jedná o závazkový vztah mezi stranami, jehož předmětem bylo poskytnutí služby na našem území. Pokud pak jde o rozhodné právo, kterým se daný smluvní vztah bude řídit, soud zde vycházel z čl. 25 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a rady č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), podle něhož toto nařízení se použije mezi členskými státy přednostně ve vztahu k úmluvám uzavřeným výlučně mezi dvěma a více členský mi státy v rozsahu, ve kterém se týkají oblastí upravených tímto nařízením. Podle čl. 4 písm. b) tohoto nařízení v míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno podle čl. 3, a aniž jsou dotčeny články 5 až 8, je právo rozhodné pro následující smlouvy určeno tak, že smlouva o poskytování služeb se řídí právem země, v níž má poskytoval obvyklé bydliště, tj. v daném konkrétním případě právem českým.5. Po právní stránce soud posoudil žalobou uplatněný nárok žalobkyně na zaplacení částky 19 712,96 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je plně důvodná a lze jí proto zcela vyhovět. Žalované byla žalobkyní poskytnuta zdravotnická péče, avšak žalovaná jako cizinec bez povolení trvalého pobytu na území , jméno FO, republiky v této době nebyla účasten veřejného zdravotního pojištění a tudíž dané , podezřelý výraz, služby nemohly být žalobkyni uhrazeny ze systému zdravotního pojištění a proto je povinen uhradit žalobkyni tyto služby přímo žalovaná, která v souladu s § 2053 občanského zákoníku tyto náklady za poskytnuté zdravotní služby uznala a zavázala se zaplatit ve splátkách, které však nesplnila. Žalovaná však až dosud takto neučinila a dluží proto žalobkyni právě částku 19 712,96 Kč. Proto soud žalobě vyhověl a žalovanou zavázal zaplatit žalobkyni celkem částku 19 712,96 Kč spolu s úroky z prodlení v zákonné výši specifikované ve výroku rozsudku shora, když žalovaná se nezaplacením druhé splátky dnem 22. 1. 2022 dostala do prodlení a žalobkyni proto v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku vznikl nárok na úhradu úroků z prodlení ve výši dle vládního nařízení č. 351/2013 Sb.6. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání 3 dnů od právní moci rozsudku pak má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když v daném případě soud zejména vzhledem k velmi nevýrazné výši, a naopak již dlouhé době trvání dluhu, jakož i s přihlédnutím k dosavadnímu pasivnímu postoji žalované k tomuto dluhu žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, respektive tyto důvody nebyly rovněž ani žádným z účastníků tvrzeny.7. Výrok o nákladech řízení má oporu prvotně v ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném řízení měla žalobkyně se svou žalobou plný úspěch, a proto jí dle citovaného ustanovení vzniklo právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů celého řízení. Soud proto zavázal žalovanou nahradit žalobkyni náklady řízení v celkové výši v celkové výši 4 200 Kč, které představují zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč a částku 3 400 Kč za náklady právního zastoupení žalobkyně mající oporu ve vyhl. č. 177/1996 Sb. (tvořené částkou 900 Kč jako odměnou za tři úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu předžalobní výzvy a sepisu žaloby po 300 Kč a 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 a odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., za účast u jednání odměnou ve výši 1 900 Kč včetně režijního paušálu ve výši 300 Kč dle § 7 bod 5 a dle § 13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. I v této části byl pak žalovaná soudem zavázána plnit žalobkyni, a tedy zaplatit jí na nákladech řízení celkovou částku 4 200 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle ust. § 160 odst.