11 C 15/2024-23 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 30 888,01 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 11 902,13 Kč a poplatků ve výši 18 985,88 Kč) s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, ., dne 27. 12. 2021 smlouvu o úvěru č. , číslo, , na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit půjčku včetně sjednaného úroku v pevné výši 761 Kč, odměny za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, odměny za administrativní činnost ve výši 2 077 Kč a odměny za splátky v hotovosti v místě svého bydliště ve výši 2 700 Kč. Celkovou částku 27 888 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 14 pravidelných měsíčních splátkách po 1 992 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 27. 2. 2023. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil toliko částku 6 000 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne 7. 3. 2022, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu. Úvěruschopnost žalovaného zkoumal právní předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy dotazem na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřeny doklady vyžádanými u žalovaného a zapsány do zákaznické karty žalovaného. V žádosti žalovaný uvedl, že má měsíční příjem ve výši 24 664 Kč a výdaje ve výši 13 644 Kč. Z čestného prohlášení žalovaného plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalovaného půjčku splácet, které žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdce splnil podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a tedy že právní předchůdce žalobkyně postupoval v dané věci s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovaným žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 2. 8. 2023 s účinností ke dni 7. 8. 2023, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci usnesením ze dne 30. 1. 2024 vyzval žalobkyni a usnesením ze dne 26. 2. 2024 vyzval žalovaného, aby se vyjádřili, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byli současně poučeni, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jejich souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 31. 1. 2024 do datové schránky a žalovanému dne 22. 3. 2024 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž jak žalobkyně, tak i žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřili a soud proto vycházel z toho, že účastníci s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o úvěru ze dne 27. 12. 2021 vč. smluvních podmínek, zákaznickou kartou žalovaného ze dne 27. 12. 2021, transakční historií, Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 vč. přílohy č. 1 (seznamem pohledávek), oznámením o postoupení pohledávky spolu s výzvou k úhradě ze dne 15. 8. 2023, předžalobní upomínkou ze dne 1. 11. 2023 vč. podacího lístku ze dne 2. 11. 2023. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 27. 12. 2021 smlouvu nazvanou jako smlouva o úvěru, podle které , právnická osoba, . poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu navýšenou o úrok ve výši 761 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru (administrativní poplatek) ve výši 2 077 Kč a inkasní poplatek ve výši 2 700 Kč (celkem navýšené o 12 888 Kč) ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč, přičemž první splátka je splatná do měsíce od podpisu smlouvy. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána dotazem na jeho příjmy a výdaje. Z prohlášení žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný je výdělečně činný s měsíčním čistým příjmem ve výši 24 664 Kč. Celkové výdaje měly činit v době uzavření smlouvy částku 13 644 Kč měsíčně, která sestává z částek 3 000 Kč za bydlení a energie, částky 3 860 Kč na dopravu, jídlo a osobní náklady, částky 5 944 Kč za výživné a z částky 840 Kč jako výdaje za spoření. S tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil občanský průkaz žalovaného, pracovní smlouvu a potvrzení o příjmu. Dále bylo zjištěno, že žalovaný žije v nájemním bytě, je rozvedený a má dvě vyživovací povinnosti. Z transakční historie bylo zjištěno, že žalovaný uhradil žalobkyni celkem částku 6 000 Kč. Dopisem ze dne 15. 8. 2023 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky právním předchůdcem žalobkyně. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 1. 11. 2023 a odeslána 2. 11. 2023 s tím, že žalovaný je povinen svůj dluh uhradit nejpozději do 16. 11. 2023.5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.8. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěr