11 C 297/2023-16 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 16 437,22 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 12 365,66 Kč a poplatků ve výši 4 071,56 Kč) s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , dne 3. 6. 2019 smlouvu o zápůjčce č. , číslo, , na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit půjčku včetně sjednaného úroku ve výši 8 577 Kč s úrokovou sazbou 29 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 11 791 Kč a částku za vedení zákaznického účtu a komfortní spláceni ve výši 4 883 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 18 pravidelných měsíčních splátkách po 3 477 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 3. 12. 2020. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil toliko částku 44 121 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne 16. 12. 2019, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 39 726,84 Kč (navýšené o částky požadované původním věřitelem, které žalobkyně neuplatňuje). Úvěruschopnost žalovaného zkoumal právní předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy dotazem na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřeny doklady vyžádanými u žalovaného a zapsány do zákaznické karty žalovaného. Ze smluvních podmínek plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalovaného půjčku splácet, které žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdce splnil podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a tedy že právní předchůdce žalobkyně postupoval v dané věci s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovaným žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 14. 12. 2022 s účinností k 16. 12. 2022, což bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem odeslaným doporučeně. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci usnesením ze dne 27. 10. 2023 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 16. 11. 2023 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o zápůjčce – ZELENÁ v hotovosti ze dne 3. 6. 2019 vč. smluvních podmínek, zákaznickou kartou žalovaného ze dne 2. 6. 2019, Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 vč. seznamu pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky spolu s výzvou k úhradě ze dne 16. 12. 2022 vč. podacího lístku ze dne 13. 1. 2023, předžalobní upomínkou ze dne 1. 6. 2023 vč. podacího lístku ze dne 2. 6. 2023 a tabulkou umoření. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 3. 6. 2019 smlouvu nazvanou jako smlouva o zápůjčce – ZELENÁ v hotovosti, podle které , právnická osoba, poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu navýšenou o administrativní poplatek ve výši 11 791 Kč, úrok ve výši 8 577 Kč, poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení 4 883 Kč (celkem navýšené o 25 251 Kč) v 18 měsíčních splátkách po 3 477 Kč, počínaje dnem uzavření smlouvy. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána dotazem na jeho příjmy a výdaje. Z prohlášení žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný je nezaměstnaný, přičemž jeho příjem měsíčně činí celkem 25 000 Kč bez bližší specifikace. Celkové odhadované výdaje měly činit v roce 2019 částku 3 000 Kč měsíčně, přičemž na externí splátky byla použita částka 2 000 Kč. S tím, že žalovaný žije ve společné domácnosti s rodiči a nemá žádnou vyživovací povinnost. Obchodní zástupce oprávněný jednat za právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil občanský průkaz žalovaného, výpisy z bankovního účtu za období 4-5/2019 a výměr důchodu, podpory nebo rozhodnutí o přiznání dávky. Z tabulky umoření dluhu soud zjistil, že žalovaný uhradil na svůj dluh toliko částku 44 121 Kč. Dopisem ze dne 16. 12. 2022, odeslaným dne 13. 1. 2023, bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky žalobkyní s tím, že dlužná částka má byt uhrazena do 10 dnů po obdržení dopisu. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 1. 6. 2023 a odeslána 2. 6. 20235. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.8. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu záko