11 C 76/2024-36 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 28 436 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 28 436 Kč od 21. 7. 2021 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, se společností , právnická osoba, , dne 22. 3. 2021 smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr s úvěrovým rámcem až ve výši 12 000 Kč. Žalovaný průběžně čerpal a průběžně splácel. Dílčí čerpání bylo vyplaceno žalovanému bezhotovostně. Původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky , internetová adresa, , na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, a to včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Tímto žalovaný zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu. Žalovaný následně odsouhlasil znění rámcové úvěrové smlouvy, jakožto podmiňující krok pro pokračování v registraci na předmětných webových stránkách. Žalovaný zaslal původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Před uzavřením smlouvy původní věřitel prověřoval schopnosti žalovaného splácet úvěr. Žalovaný se zavázal splatit úvěr celý do 30 dnů nebo splácet minimální měsíční splátky ve výši 3 % z dlužné částky včetně příslušenství, nejméně 500 Kč měsíčně. Smlouva byla automaticky ukončena ke dni 20. 7. 2021 z důvodu dlouhodobého prodlení žalovaného. V současnosti zbývá uhradit jistina úvěru ve výši 11 999 Kč, kapitalizované úroky ve výši 10 437 Kč a smluvní pokuta ve výši 6 000 Kč (vypočtena jako 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení), celkem 28 436 Kč. Žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 5. 2022, které bylo žalovanému oznámeno spolu s předžalobní upomínkou. Žalovaný přes výzvu učiněnou před podáním žaloby neuhradil svůj závazek.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci usnesením ze dne 5. 4. 2024 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 22. 4. 2024 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o revolvingovém úvěru ze dne 20. 3. 2021, smlouvou o uživatelském účtu ze dne 20. 3. 2021, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, profilem uživatele v systému , právnická osoba, , výpisem z účtu ze dne 22. 3. 2021, výpisem z účtů žalovaného za období 12/2020 – 3/2021, smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 6. 5. 2022 včetně seznamu pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky spolu s předžalobní výzvou ze dne 22. 5. 2022 včetně podacího lístku z téhož dne. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého žalovaný dne 20. 3. 2021 uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně se společností , právnická osoba, smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl dne 22. 3. 2021 žalovanému bezhotovostním převodem na účet peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit částku 12 000 Kč do 30 dnů. Jelikož žalovaný neplnil své smluvní povinnosti řádně a včas, uhradil nejméně 1 Kč, dostal se do prodlení. V kartě uživatele byly zachyceny příjmy žalobce ve výši 23 000 Kč a výdaje 125 000 Kč, avšak z výpisů z účtů žalovaného vyplývají příjmy v rozmezí 50 000 Kč až 560 000 Kč a výdaje ve výši 44 000 Kč až 574 000 Kč, přičemž z výpisů je zřejmé, že žalovaný sází a příjem je tvořen půjčkami od třetích subjektů. Posléze právní předchůdce žalobkyně dne 6. 5. 2022 postoupil svou pohledávku na žalobkyni. Dopisem ze dne 22. 5. 2022 bylo žalovanému oznámeno právním předchůdcem žalobkyně postoupení pohledávky a zároveň téže den vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 24 494 Kč do 3 dnů od obdržení dopisu na příslušný účet. Oba dopisy byly odeslány dne 22. 5. 2022.5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.8. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v inten