11 C 92/2024-19 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 129 000 Kč s příslušenstvím (jako součtu nové jistiny ve výši 152 221,06 Kč a poplatků ve výši 35 704,40 Kč) s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, ., dne 17. 2. 2023 smlouvu o úvěru , číslo, , na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému dne 20. 2. 2023 peněžní prostředky ve výši 129 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit půjčku včetně sjednaného úroku s pevnou zápůjční úrokovou sazbou ve výši 29,79 % ročně. Celkovou částku ve výši 249 456 Kč se žalovaný zavázal uhradit v 24 pravidelných měsíčních splátkách po 10 394 Kč, počínaje měsícem následujícím po vyplacení úvěru. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, když ničeho neuhradil, čímž mu vznikla povinnost zaplatit i smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, se kterou se ocitl v prodlené déle než 30 dnů. Původní věřitel, vzhledem na prodlení žalovaného delší než 65 dní, využil svého oprávnění ze smlouvy a úvěr zesplatnil dopisem ze dne 28. 5. 2023 včetně výzvy k okamžité úhradě ve výši 153 619,06 Kč. Na základě ujednání ve smlouvě původní věřitel vytvořil novou jistinu skládající z původní jistiny ve výši 129 000 Kč a úroků k ní přirostlých ve výši 23 221,06 Kč. Ode dne následujícím po zesplatnění požaduje smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny ve výši 152 221,06 Kč. Právní předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalovaného prověřením jeho osobních dokladů a dokladů ověřující jeho příjmy a výdaje včetně veřejných registrů, čímž zjistil, že žalovaný má disponibilní prostředky ve výši cca 21 485 Kč měsíčně. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdce splnil podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a tedy že právní předchůdce žalobkyně postupoval v dané věci s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovaným žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 29. 6. 2023 s účinností ke dni 29. 11. 2023, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci usnesením ze dne 12. 4. 2024 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 29. 4. 2024 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vhozením do domovní schránky, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o úvěru ze dne 17. 2. 2023 vč. smluvních podmínek, hodnocením klienta, dokladem o vyplacení úvěru, oznámením ze dne 28. 5. 2023, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 12. 12. 2023 včetně podacího archu, společným prohlášením o postoupení pohledávek ze dne 5. 12. 2023 včetně seznamu postoupených pohledávek a předžalobní upomínkou ze dne 30. 1. 2024 vč. podacího lístku. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 17. 2. 2023 smlouvu nazvanou jako smlouva o úvěru, podle které , právnická osoba, . poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 129 000 Kč bezhotovostně dne 20. 2. 2023 a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu navýšenou o úroky a poplatky (celkem 249 456 Kč) ve 24 měsíčních splátkách po 10 394 Kč. Z hodnocení klienta bylo zjištěno, že žalovaný při uzavření smlouvy sdělil, že dosahuje měsíčních příjmů ve výši 32 133 Kč a jeho výdaje tvoří jen náklady na bydlení 4 788 Kč a životní minimum 4 860 Kč, celkem 9 648 Kč. Dne 28. 5. 2023 právní předchůdce zesplatnil úvěr z důvodu, že žalovaný ničeho nehradil a nacházel se dlouhodobě v prodlení. Dopisem ze dne 12. 12. 2023 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky právním předchůdcem žalobkyně. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 30. 1. 2024 a odeslána téhož dne s tím, že žalovaný je povinen svůj dluh uhradit nejpozději do 14. 2. 2024.5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.8. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 129 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu