12 C 196/2024-25 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala proti žalovanému zaplacení částky 21 289 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, , dne , datum, smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 90 000 Kč, kdy se žalovaný zavázal tento úvěr vrátit 30 splátkách po 6 198 Kč. Před poskytnutím úvěru byla zkoumána schopnost žalovaného splácet, a to především z informací poskytnutých žalovaným, kdy právní předchůdkyně měla tyto informace ověřit na základě žalovaným předložených dokumentů. Žalovaný dosud uhradila žalobkyni částku 164 629 Kč a zbývající dlužnou částku neuhradil ani přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, postupoval soud dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o.s.ř.) a k projednání věci jednání nenařizoval.3. Soud vycházel z listinných důkazů předložených žalobkyní, a to smlouvy o spotřebitelském úvěru ze , Anonymizováno, , tabulky umoření, listiny nazvané zařazení zákazníka do pojistného programu, oznámení o odstoupení od smlouvy ze dne 29. 9. 2023, smlouvy o postoupení pohledávek mezi žalobkyní a společností , právnická osoba, včetně příloh, zákaznické karty a předžalobní upomínky ze dne 15. 2. 2024 včetně podacího lístku.4. Na základě těchto listin učinil soud skutkový závěr o tom, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 90 000 Kč, které se žalovaný zavázala žalobkyni vrátit v pravidelných 30 měsíčních splátkách po 6 198 Kč. Celkem tak měl žalovaný žalobkyni zaplatit částku 185 918 Kč, kdy kromě jistiny měl žalovaný též vrátit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 92 048 Kč. Dále se se žalovaný zavázal uhradit pojistné ve výši 3 870 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě informací, které ji sám žalovaný poskytl, a tyto zaznamenala v zákaznické kartě, kdy měla mít k dispozici i listiny k ověření těchto údajů. Na výzvu soudu žalobkyně předložila potvrzení o příjmu žalovaného ve výši 29 700 Kč měsíčně, k výdajům tak zůstává pouze tvrzení v zákaznické kartě ve výši 5 000 Kč měsíčně bez bližšího určení. Žalovaný neuhradil zbývající část dluhu ani přes výzvu učiněnou před podáním žaloby.5. Z výše uvedeného skutkového stavu je patrno, že žalovanému jako spotřebiteli ve smyslu § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) byla žalobkyní jako poskytovatelem poskytnuta peněžní částka ve výši 90 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jedná o spotřebitelský úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ). Na předmětnou smlouvu o úvěru, kterou upravuje ustanovení § 2395 a násl. o.z, se uplatní i právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru, a to i právní úprava zakotvená v § 86 a 87 tohoto zákona.6. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 87 odst. 1 věta první, ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Podle § 87 ZoSÚ věty druhé soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.9. Výše uvedená ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Dle tvrzení žalobkyně, tato zkoumala před uzavřením smlouvy schopnost žalovaného úvěr splácet pouze z informací poskytnutých žalovaným, přičemž ověřila toliko jeho příjmy, nikoli však výdaje, kdy soudu k těmto tvrzeným výdajům nedoložila ani přes výzvu jediný doklad ( kdy navýše má soud pochybnosti o tom, že měsíční výdaje zahrnující náklady na stravu, bydlení a osobní potřeby mohou dosahovat pouze této částky). Z toho je patrno, že žalobkyně před uzavřením smlouvy nezkoumala úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, která řádné prověření schopnosti spotřebitele úvěr splácet a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru. Protože žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, porušila tím ustanovení § 86 odst. 1 ZoSÚ, a proto je podle § 87 odst. 1 věta první téhož zákona smlouva o úvěru uzavřená s žalovanou neplatná. Ke stejnému závěru by soud nicméně dospěl i v případě, že by úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána řádně, a to s ohledem na výši sjednaného poplatku, který v daném případě přesáhl výši jistiny. Tento poplatek totiž neměl jinou funkci, než funkci sjednané odměny za poskytnutí peněžních prostředků, tedy plnil funkci úroků z půjčky, a daném případě byl sjednán ve výši zcela nepřiměřené.10. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ.11. S ohledem na tento závěr soud konstatuje, že žalobkyně v řízení prokázala, že poskytla žalovanému částku 90 000 Kč, a to jako plnění bez právního důvodu. Za této situace vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení v totožné výši. Žalovaný však žalobkyni zaplatil částku 164 629 Kč a z tohoto pohledu je zjevné, že to není žalovaný, který se bezdůvodně na něčí úkor obohatil, ale právě sama žalobkyně. Vzhledem k této skutečnosti soud žalobu žalobkyně v celém rozsahu zamítl jako nedůvodnou.12. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném případě měl ve věci plný úspěch žalovaný, kterému by tak vzniklo právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.13. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 21 289 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 852 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), tj. 5 % z žalované částky, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 212,45 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).