13 C 181/2024-27 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 11 528 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne 20. 7. 2023 smlouvu o bezúčelovém spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit do 30 dnů od jeho poskytnutí, a to spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč, poplatkem za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatkem za tzv. bezpečnou splátku ve výši 99 Kč. Úvěr se stal splatným dne 21. 8. 2023, žalovaný však na něj nezaplatil ničeho. Žalobkyně proto nárokuje rovněž náklady spojené s vymáháním pohledávky ve výši 300 Kč a smluvní pokutu v celkové výši 600 Kč. Žalovaný byl k úhradě dluhu vyzván předžalobní výzvou, avšak bezúspěšné.2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost žalovaného posoudila na základě jeho kreditního skóre, který žalobkyně stanovila pomocí statistického modelu. Žalobkyně dále provedla kontrolu žalovaného v externích registrech.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a protože ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 20. 7. 2023 účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč (smlouva o úvěru č. , hodnota, , doklad o vyplacení). Žalovaný se zavázal úvěr splatit v termínu do 19. 8. 2023, a to spolu s poplatkem za jeho poskytnutí ve výši 330 Kč a dále s poplatky za další doplňkové služby. Žalovaný však na úvěr nezaplatil ničeho (výpis čerpání, splátek a úhrad). Předžalobní upomínkou ze dne 10. 11. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu (předžalobní výzva, podací lístek). Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta vyplývá, že žalovaný při uzavírání úvěrové smlouvy uvedl ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že je zaměstnaný s příjmem 22 500 Kč měsíčně, přičemž příjem ostatních členů jeho domácnosti činí 55 000 Kč (pozn.: z dokumentu není zřejmé, jestli se jedná o čisté nebo hrubé příjmy). Jiným společnostem splácí 1 000 Kč. Ohledně jiných výdajů žalovaného není v listině nic uvedeno. Lustrace žalovaného v externích registrech byla negativní. Z úvěrové zprávy vyplývá, že žalovaný měl v době poskytnutí úvěru dva další běžné úvěry, dva kontokorentní úvěry a jednu kreditní kartu.5. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.6. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Vycházejíc z výše citovaných zákonných ustanovení a s odkazem na rozsudek NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, se soud nejprve zabýval otázkou platnosti předmětné úvěrové smlouvy, a konkrétně tím, jestli žalobkyně před uzavřením smlouvy dostatečně a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Soud dospěl k závěru, že tuto povinnost žalobkyně nesplnila, když vycházela pouze z prohlášení dlužníka o jeho příjmech a výdajích, aniž by si dlužníkem uvedené údaje náležitě ověřila. Soud v tomto směru odkazuje na závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), z něhož vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.10. Žalobkyně sice užila skóringového modelu, který měl komplexně posoudit schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, avšak do modelu zadala vstupní data, která si žádným způsobem neověřila. Takový postup nelze shledat dostačujícím, protože i kdyby byl statistický model žalobkyně sebespolehlivější, pokud pracoval s chybnými (resp. neověřenými) vstupními daty, nemohl poskytnout spolehlivé výstupní údaje. Žalobkyně si přitom od žalovaného neopatřila vůbec žádné doklady, prokazující jeho skutečné příjmy a výdaje. Namísto skutečných výdajů žalovaného, se žalobkyně spokojila s obecným odkazem na částky životního minima stanovené dle veřejnoprávních předpisů a v případě příjmů vycházela pouze z tvrzení žalovaného, které nijak neověřila (např. vyžádáním daňového přiznání nebo výpisu z účtu). Z tohoto důvodu soud nemůže posoudit výsledky skóringového modelu žalobkyně jako přesvědčivé. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti.11. S ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč, přičemž žalovaný jí nevrátil ničeho. V rozsahu této částky proto soud žalobě vyhověl. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, neboť pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyl žalovaný závazky ze smlouvy vázán. Pokud se tedy žalobkyně domáhala zaplacení poplatků v souhrnné výši 1 528 Kč, soud žalobu v tomto rozsahu zamítl.12. Současně platí, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele) - srov. rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci se účastníci na nové době splatnosti nedohodli, byla tato stanovena soudem, a to v délce tří dnů od právní moci rozsudku, tedy v délce obvyklé pariční lhůty. Soud přitom přihlížel k výši a povaze dluhu, době, která uplynula od poskytnutí úvěru, jakož i k dosavadnímu pasivnímu postoji žalovaného, který ohledně svých platebních možností ničeho neuvedl.13. Jelikož dlužná částka byla žalovanému uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaný se s její úhradou dosud nedostal do prodlení, a proto žalobkyni nebyl přiznán ani požadovaný zákonný úrok z prodlení (viz rozhodnutí KS Ostrava, č. j. 8 Co 5/2024-160).14. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 11 528 Kč, přičemž přiznána jí byla částka 10 000 Kč. Lze tedy konstatovat, že žalobkyně byla procesně úspěšná v rozsahu 87 % a ve zbývajícím rozsahu (13 %) byl úspěšný žalovaný. Žalobkyni proto byla přiznána náhrada v rozsahu 74 % účelně vynaložených nákladů, sestávajících z odměny advokáta dle vyhlášky 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“) za 3 úkony právn